Lada Charvátová: Proč přicházíte se zákazem tělesných trestů teď?
Džamila Stehlíková: Chyba je, že mediální kampaň předběhla kampaň veřejnou, tu plánujeme na květen. Pokud se ukáže, že si zákaz tělesných trestů nepřeje nadpoloviční část veřejnosti, platit nebude. Toto je jen návrh, který čeká dlouhý legislativní proces, opravdu to není něco, co začne platit zítra. A návrh nezaznívá poprvé, jen dříve nevzbudil ani zlomek pozornosti jako teď. Díky tomu se však můžeme zabývat debatou, zda se zařadit po bok osmnácti evropských zemí, které jednoznačný zákaz fyzických trestů v zákonných normách mají.
Charvátová: Takže jen proto, že to mají i ostatní?
Stehlíková: Nikdy bych nechtěla říct, že to děláme, protože to doporučila Rada Evropy. Ačkoliv je tu i celoevropská kampaň.
Ve společnosti chybí debata, jak děti vychovávat. U rodičů je to celoživotní angažmá, kterého si nesmírně vážím. Chceme jim proto navrhnout širší paletu výchovných metod, aby mohli debatovat s odborníky, plánujeme i posílit poradny rodinných a dětských psychologů.
Charvátová: Nejdete však zákonnou úpravou spíš represivně proti rodičům?
Stehlíková: My nenavrhujeme žádné sankce. Až čtvrtina tělesných trestů, které se u nás používají, není jen neškodné plácnutí přes ruku. Dokonce se mnozí psychologové shodují, že plácnout tříleté dítě, které chce vběhnout do silnice, je jediná účinná metoda.
Jenže čtvrtina trestů hraničí s násilím a týráním. Nejčastěji se používá vařečka nebo vodítko na psa. A to na citlivou část těla, na hlavu či bříško. A takové tresty můžeme díky té formulaci lépe podchytit, dostaneme k tomu zákonný nástroj.
Není tajemstvím, že nejčastěji jsou tresty používané v méně blahobytných sociálních vrstvách, a zkušenosti z okolních zemí ukázaly, že u nich ten zákaz, byť bez sankcí, jako výstraha funguje. Nabízí se totiž možnost sebrat takovým lidem, kteří třeba neposílají své děti do školy nebo je násilně trestají, sociální dávky. A vrátit je, když budou své povinnosti vůči dětem plnit.
Charvátová: Nechybí prevence a osvěta? Není spíš potřeba vychovávat lidi k zodpovědnému rodičovství?
Stehlíková: Poradenství a výchova k pozitivnímu rodičovství je náš cíl. Do funkční rodiny by stát neměl zasahovat. Zasáhnout má, když rodič selhává.
Charvátová: Budete v zákonech specifikovat, co už je fyzický trest a co je ono výchovné plácnutí?
Stehlíková: V původním návrhu, ke kterému se možná vrátíme, to rozdělené bylo podle věku. Do jednoho roku je absolutní zákaz tělesných trestů. U batolete je naopak přípustné plácnutí přes ruku či zadeček, pokud rodič chrání bezpečí dítěte. Bezpečí dítěte je samozřejmě výjimka i ve starším věku. A zase jiná specifika by byla pro školní věk.
Charvátová: V návrhu se mluví také o ponižování či zesměšňování.
Stehlíková: Ano, ale zde vidím velký problém právě s tím definováním. Nicméně, je to dobrá věc. Psychické útrapy zanechají stopy po celý život. Rodič má zajistit dítěti především pocit bezpečí, jakmile je ponižováno či zesměšňováno, zvlášť před jinými lidmi, nezíská pozitivní vztah ani k sobě. A ponese si to do svých dalších vztahů.
Charvátová: Nebude ta formulace zneužitelná? Třeba když se bude jeden z rozvádějících se partnerů chtít pomstít druhému.
Stehlíková: Už teď se stává, že se protějšek nařkne ze sexuálního zneužívání a týrání. Bohužel, možností zneužití je už teď dost. Ale v zemích, kde to platí, není nárůst udání nijak výrazný. My skutečně nechceme dělat potíže rodičům, ale myslím, že tím můžeme zvýšit pozornost k případnému týrání a předejít mnoha tragédiím.
Charvátová: Je to krok směrem k liberalizaci výchovy. Ale nedochází právě v zemích, kde je výchova velmi liberální, k násilnostem ze strany dětí? Dítě přece potřebuje hranice, ale neměl by o nich rozhodovat úředník.
Stehlíková: Hranice být musí, to je cíl výchovy. Zpočátku mantinely vnější, které se mají stát vnitřními. Ale je potřeba vysvětlovat, že i hněv, emoce, zklamání, osobní příklad jsou metody, které vedou k nastavení hranic, nemusí to být tělesné tresty. Ale nejhorší rodič je ten, který dovolí svému dítěti všechno.
