Sama byla vychována jako katolička, po sňatku se stala episkopalistkou. Druhou světovou válku prožila s rodiči v emigraci ve Velké Británii. Následující tři roky po návratu do vlasti v roce 1945 pobývala s rodinou v Jugoslávii, kde byl její otec československým vyslancem a později velvyslancem. V únoru 1948 působil Korbel v New Yorku jako předseda zvláštní komise při OSN, kde poté požádal o politický azyl v USA. Opustil diplomatické služby a přednášel mezinárodní vztahy na univerzitě v Denveru. Madeleine, která toto jméno přijala při studiu na soukromé škole ve Švýcarsku koncem 40.let, nikdy nebyla typem bezstarostného amerického dítěte. Ovlivněna rodinou i vlastními zkušenostmi vystudovala politické vědy na Wellesleyské koleji v Massachusetts a veřejné právo a nauku o státu na Columbijské univerzitě v New Yorku. Už při studiích zaměřila pozornost na problematiku mezinárodních vztahů, obzvláště na východní Evropu a vztahy Východu a Západu, k čemuž ji předurčovala i aktivní znalost češtiny, polštiny, ruštiny a francouzštiny.
Původně pracovala jako reportérka. První politické zkušenosti získala v roce 1975, kdy se stala členkou volebního štábu senátora Edmunda Muskieho.V letech 1978-1981, za vlády prezidenta Jamese Cartera, pracovala jako poradkyně Rady národní bezpečnosti. Později byla zahraničněpolitickou poradkyní řady vedoucích osobností Demokratické strany, mj.Waltera Mondalea, Geraldiny Ferrarové, Michaela Dukakise a naposledy Billa Clintona. Po listopadové revoluci v roce 1989 byla i poradkyní prezidenta Václava Havla. Kromě politických aktivit působila Albrightová i na půdě Georgetownské univerzity, kde přednášela mezinárodní vztahy. Na přelomu 80.a 90.let, kdy stála v čele Střediska pro národní politiku, mozkového trustu demokratů pro podporu studia domácích a mezinárodních problémů, si vysloužila pověst jednoho z nejlepších odborníků na mezinárodní politiku. Jmenováním stálou zástupkyní USA v OSN v roce 1993 se Albrightová stala prvním v cizině narozeným diplomatem zastupujícím USA v OSN.
Otevřená a přímočará první dáma americké diplomacie Albrightová, která se netají svou hrdostí na český původ, je považována za pragmatičku. Již v polovině 80.let vyzývala k zahájení realističtější politiky vůči tehdejšímu SSSR v čele s Michailem Gorbačovem. V roce 1990 se vyslovovala proti účasti USA ve válce v Perském zálivu s tím, že k vypuzení iráckých okupantů z Kuvajtu stačí hospodářský nátlak. Jako odbornice na východní Evropu již v roce 1993 vyzvala prezidenta Clintona, aby se zasadil o zahájení vzdušných úderů NATO, které by zničily těžké zbraně bosenských Srbů. Od roku 1993 působila na místě velvyslankyně USA v OSN a stala se prakticky mluvčím vlády prezidenta Billa Clintona, když potřeboval oznámit něco ostrého či emotivního. Uvolněný, přitom však nekompromisní styl Albrightové dominoval i jejím první aktivitám ve funkci šéfky diplomacie. Respekt si například získala při návštěvě Číny, bývalé Jugoslávie či při jednáních se svým ruským kolegou Jevgenijem Primakovem. Ten ji ostatně již překřtil na "železnou lady".Historicky první žena v čele amerického ministerstva zahraničí vystřídala v lednu 1997 v úřadu Warrena Christophera, který byl často odborníky považován za "bezbarvého" a málo energického. A právě razantní přístup a nekompromisnost je hlavním trumfem Albrightové. Je oceňována, ale i zatracována, pro svoji otevřenost a přímočarost. Podle kritiků je její slabinou "pojmové myšlení", což je diplomatický výraz pro to, že údajně není příliš bystrá. Proto se jí někdy přezdívá Madeleine Half-Bright (Madeleine Polobystrá). Někteří její odpůrci mezi zahraničními diplomaty v OSN ji označovali za mělkou, neschopnou hlubší analýzy složitých konfliktů. Sama Albrightová považuje svou schopnost zjednodušovat naopak za výhodu. Šedesátiletá Madeleine Albrightová je rozvedená. Se svým manželem novinářem Josephem Albrightem se rozvedla po více než dvacetiletém manželství. Má tři dcery.
Českou republiku, respektive Československo, navštívila po roce 1989 celkem sedmkrát. Poprvé se jako šéfka amerického Střediska pro národní politiku již v lednu 1990 setkala s tehdejším ministrem vnitra Richardem Sachrem a ve stejném roce v srpnu se účastnila pražského semináře Aspenského ústavu. Další návštěvy následovaly až po čtyřech letech, přičemž k nejznámějším z nich patří návštěva u prezidenta Václava Havla na Hrádečku v srpnu 1994.
Původně pracovala jako reportérka. První politické zkušenosti získala v roce 1975, kdy se stala členkou volebního štábu senátora Edmunda Muskieho.V letech 1978-1981, za vlády prezidenta Jamese Cartera, pracovala jako poradkyně Rady národní bezpečnosti. Později byla zahraničněpolitickou poradkyní řady vedoucích osobností Demokratické strany, mj.Waltera Mondalea, Geraldiny Ferrarové, Michaela Dukakise a naposledy Billa Clintona. Po listopadové revoluci v roce 1989 byla i poradkyní prezidenta Václava Havla. Kromě politických aktivit působila Albrightová i na půdě Georgetownské univerzity, kde přednášela mezinárodní vztahy. Na přelomu 80.a 90.let, kdy stála v čele Střediska pro národní politiku, mozkového trustu demokratů pro podporu studia domácích a mezinárodních problémů, si vysloužila pověst jednoho z nejlepších odborníků na mezinárodní politiku. Jmenováním stálou zástupkyní USA v OSN v roce 1993 se Albrightová stala prvním v cizině narozeným diplomatem zastupujícím USA v OSN.
Otevřená a přímočará první dáma americké diplomacie Albrightová, která se netají svou hrdostí na český původ, je považována za pragmatičku. Již v polovině 80.let vyzývala k zahájení realističtější politiky vůči tehdejšímu SSSR v čele s Michailem Gorbačovem. V roce 1990 se vyslovovala proti účasti USA ve válce v Perském zálivu s tím, že k vypuzení iráckých okupantů z Kuvajtu stačí hospodářský nátlak. Jako odbornice na východní Evropu již v roce 1993 vyzvala prezidenta Clintona, aby se zasadil o zahájení vzdušných úderů NATO, které by zničily těžké zbraně bosenských Srbů. Od roku 1993 působila na místě velvyslankyně USA v OSN a stala se prakticky mluvčím vlády prezidenta Billa Clintona, když potřeboval oznámit něco ostrého či emotivního. Uvolněný, přitom však nekompromisní styl Albrightové dominoval i jejím první aktivitám ve funkci šéfky diplomacie. Respekt si například získala při návštěvě Číny, bývalé Jugoslávie či při jednáních se svým ruským kolegou Jevgenijem Primakovem. Ten ji ostatně již překřtil na "železnou lady".Historicky první žena v čele amerického ministerstva zahraničí vystřídala v lednu 1997 v úřadu Warrena Christophera, který byl často odborníky považován za "bezbarvého" a málo energického. A právě razantní přístup a nekompromisnost je hlavním trumfem Albrightové. Je oceňována, ale i zatracována, pro svoji otevřenost a přímočarost. Podle kritiků je její slabinou "pojmové myšlení", což je diplomatický výraz pro to, že údajně není příliš bystrá. Proto se jí někdy přezdívá Madeleine Half-Bright (Madeleine Polobystrá). Někteří její odpůrci mezi zahraničními diplomaty v OSN ji označovali za mělkou, neschopnou hlubší analýzy složitých konfliktů. Sama Albrightová považuje svou schopnost zjednodušovat naopak za výhodu. Šedesátiletá Madeleine Albrightová je rozvedená. Se svým manželem novinářem Josephem Albrightem se rozvedla po více než dvacetiletém manželství. Má tři dcery.
Českou republiku, respektive Československo, navštívila po roce 1989 celkem sedmkrát. Poprvé se jako šéfka amerického Střediska pro národní politiku již v lednu 1990 setkala s tehdejším ministrem vnitra Richardem Sachrem a ve stejném roce v srpnu se účastnila pražského semináře Aspenského ústavu. Další návštěvy následovaly až po čtyřech letech, přičemž k nejznámějším z nich patří návštěva u prezidenta Václava Havla na Hrádečku v srpnu 1994.
