Jsou přitom vážné: péče lékařů nás letos stojí zhruba 150 miliard, přesto jako za komunistů znovu spoléháme na úplatky, nemocnice jsou ztrátové, pojišťovny platí pozdě a lékaři hrozí zavíráním ordinací.
Trpí daňový poplatník. Příští rok může mít zdravotnictví ztrátu ohromných 16 miliard a většinu - opět - zaplatí on. Kdo jiný? Oblíbená otázka zní, kdo za to může? Odpověď: trochu pacienti, lékaři, pojišťovny, a především politici včetně Marie Součkové.
Žádný z nich, žádná vláda nedokázala změnit podstatu zdravotního systému, která vybízí k plýtvání. Nikdo není motivován k opačnému chování, nikomu se totiž nevyplatí. Pacienti chodí k lékaři jako do bezplatné samoobsluhy (průměrně patnáctkrát za rok!), stonáním si pohodlně řešíme i obavy ze ztráty zaměstnání.
Vážně nemocní lidé doplácejí velké částky na nutné léky, zatímco ty párkorunové na bolení v krku lze kdykoli dostat zdarma na předpis. Nespolykáme je, a nejméně dvě miliardy ročně tak skončí v koši - právě tolik dnes vláda dává nemocnicím.
Lékaři a managementy nemocnic se mnohdy brání rušení nadbytečných lůžek i oddělení kvůli ztrátě pracovních míst. V nemocnici může pacient proležet i tři týdny jen kvůli několika vyšetřením.
Pojišťovny si jsou podobné jako blíženci a nekonkurují si v takřka bezplatném, solidárním zdravotnictví nemají kromě vstupenek do bazénu, obrouček brýlí nebo antikoncepce ani čím.
Ke všem dnešním potížím připočtěme ještě další komplikaci: stárneme snad nejrychleji v Evropě a léčení seniorů stojí troj- až čtyřnásobně víc než léčení mladých. Zdravotní náklady v příštích letech tedy porostou, ať bude reforma sebedokonalejší.
Pokud vůbec bude. I politici trpí chronickou nemocí. Bojí se o svou kůži. Bez reformy zdravotnictví však bude zakrátko ohrožena "kůže" nemocných.
