Letadlo padá, blesklo mi hlavou

Praha - Ve svých osmadvaceti letech jsem měla poprvé skutečný a obrovský strach o život. Byla jsem jednou z cestujících úterního letu airbusu Českých aerolinií z New Yorku do Prahy. Pohodový let vystřídala před osmou ráno nad Británií hrůza. Přišel prudký pád. Obrovitý airbus se propadl a pak sebou zase trhnul lehce vzhůru. Trvalo to pár vteřin, možná minutu. Nevím.

Naštěstí jsem byla připoutaná. Turbulence se mnou prudce trhla dopředu a pak mě znovu zatlačila do sedadla.

Tak to je konec, blesklo mi hlavou. Padáme. Pak se mi myšlenky, vůbec nevím jak, vrátily do racionální roviny. Kde mám boty? Musím si dát do kapsy pas. Jsme nad Doverem. Jestli budeme nouzově přistávat, tak do vody. Musím přemýšlet, co dělat. Hlavou mi běžely skeče z instruktážního filmu pro případ havárie.

Odkud padají ty kyslíkové masky? A vesty? Nikdy jsem si nemyslela, že jsem v krizi schopna tak chladně a racionálně kalkulovat.

Kolem létaly plastové šálky, kelímky, tácky od jídla. Lidé křičeli. Byl to šok. Mnozí zvraceli. Děti brečely. „Maminko, já se bojím,“ vzlykala asi dvouletá holčička v řadě za mnou.

Lenka Zlámalová
ekonomická redaktorka MF Dnes

Byla na palubě letadla ČSA, které postihla nečekaná turbulence. Vracela se z newyorského Světového ekonomického fóra.

Turbulence zasáhla letadlo po snídani. Stevardi už začínali sbírat nádobí a nabízeli ještě šálek kávy. Jeden z nich stál přímo u mě. Vzdušný vír ho strhl na prázdné sedadlo. Náraz mu vyrazil konvici přímo na mě.

„Jste všichni připoutaní? Rychle se připoutejte,“ nesl se kabinou klidný, ale důrazný hlas mladého palubního průvodčího.

Letadlo se uklidnilo a srovnalo kurz. S hrůzou jsem čekala, co přijde, a hlavou se mi honily zmatené otázky: Neupadl motor? Není tady proboha někde díra? Co bude dál?

Nohy mě lehce pálily od horké kávy. V té chvíli hrůzy mi to však vůbec nedocházelo. „Stává se to často?“ napadla mě v duchu stupidní otázka. Před necelým rokem jsem zažila ostrou turbulenci nad Jižní Amerikou. V tom okamžiku se mi to ale nevybavilo. Nebyla jsem schopna promluvit.

„Jste v pořádku? Omlouvám se za tu kávu. Nepotřebujete něco? Podám vám hadr, ať se můžete utřít,“ staral se mladý stevard. „Ne díky. Snad jen igelitový sáček na tu šálu,“ odpověděla jsem s pohledem na od kávy kompletně hnědou kašmírovou šálu, která kdysi bývala stříbřitě šedá.

DÁLE ČTĚTE

Turbulence zranila osádku českého letu

Co se děje? Co bude dál? Co se sakra stalo? Vysvětlí to někdo? Nejhorší je nic nevědět. V tu chvíli přerušil mé černé myšlenky kapitán airbusu. „Dostali jsme se do turbulence nad Doverem. Bylo potřeba vypnout autopilota a převzít řízení, abychom neztratili letovou hladinu. Omlouváme se za nepohodlí. Doufám, že není nikdo zraněn,“ řekl pevným hlasem.

Dodalo mi to klid. Pak jsem si ale s hrůzou uvědomila, co to znamená ztráta letové hladiny. Tam přece letí další letadla! A nad Evropou je teď ráno obrovský provoz. Vždyť jsme se mohli s někým srazit!

Letadlo mírně kleslo a pokračovalo směrem na Prahu. Uklidnila jsem se. Za sedmdesát minut jsme hladce přistáli na Ruzyni. Lidé pilotům tleskali. Z chování posádky jsem měla skvělý pocit. Zvládli to, byli opravdu dobří. Letuška vyzvala zraněné, aby zůstali v letadle a počkali na příchod lékaře. Na ploše stála sanitka a policie. Nikoho zraněného jsem neviděla.

Chtěla jsem být co nejrychleji pryč. „Poletím ještě někdy?“ Ano. Vždycky, když nastupuji do letadla, vím, že dávám svůj život všanc. Na zemi přece všichni riskujeme často mnohem víc. Pak mě napadlo, že se vlastně nic tak hrozného nestalo. Tehdy nad Andami byly turbulence delší a horší. Nenafukuji to?  Mám o tom vůbec vykládat doma a volat do redakce? Nejsem prostě jen slabá povaha?