Existují dva odlišné přístupy k etickým hodnotám a přirozeně se prolínají. Jeden z nich se opírá o konkrétní zkušenost, o vcítění do jiného člověka, jemuž máme pomoci tak, aby nebyl naší pomocí znásilněn. Nejde o to učinit cokoli, oč si řekne, ale s nejlepším svědomím a vědomím rozumět situaci. Tak vypadá Ježíšova láska dle Bible.
Zcela odlišný přístup prezentují ti, kdo dali Ježíše nakonec ukřižovat: totiž velekněží, zákoníci a farizeové. Pro ně nebyl důležitý člověk a pomoc člověku, nýbrž systém pouček, abstraktní "pravda", podle níž soudili jiné a považovali sami sebe za dokonalé.
Například o sebevraždě nenajdeme v Novém zákoně ani slovo a hřích je chápán jako stav nitra doprovázející nějaký skutek, nikoli jako skutek sám. Přesto katolická církev zejména ve středověku vyvinula složitý systém zásad, za jejichž překročení doporučovala někdy i trest smrti. Součástí katolické nauky bylo a částečně je rezolutní odmítnutí sebevraždy. Kdo si vzal život, nesměl být pohřben na hřbitově.
Život je podle této doktríny vždy hoden žití a nezáleží na tom, jak to vnímá ten, kdo ho žije. Je Božím darem, který nelze odmítnout. Tento pozemský optimismus je značně problematizován konkrétní zkušeností s lidským utrpením. Ježíš říká, že Božím darem je spása, která přijde po smrti, ne vezdejší bytí zasažené vládou zla a bolesti. Vždyť těžko lze nazývat Božím darem něco, co například Židé prožili v Osvětimi.
Přistupme však k současnosti. Moderní liberální společnost nemůže vnucovat lidem konkrétní náboženské přesvědčení, a proto soudy nikoho neodsoudí za cizoložství či neúspěšný pokus o sebevraždu. Trend odmítání abstraktních škatulek je na Západě nesmírně silný, o čemž svědčí nejen souhlas katolického Španělska se sňatky homosexuálů, ale i stále se rozšiřující právo na eutanazii.
Svědectví o touze zemřít
Eutanazie je vyhovění přání bližního, který trpí neodstranitelnými bolestmi a po zralé úvaze podle svého svědomí zvolil důstojný odchod z tohoto světa. Na to má plné právo. Problém začíná v okamžiku, kdy je na tom tak zle, že není fyzicky schopen si sám život vzít.
Ilustrací je třeba příběh francouzského mladíka Vincenta Humberta, který ve svých devatenácti letech po autonehodě plně ochrnul, oněměl, ztratil zrak a dokázal "mluvit" jenom skrze pohyby jednoho prstu. Dokonce napsal s pomocí své matky knihu, svědectví o své touze zemřít. Jeho matka se mu navzdory všem pokusila, ale neúspěšně, vyhovět - a pak se nechali oblomit i lékaři.
Lze mít jistě různý názor na míru Vincentova utrpení, je však obtížné pochybovat o naléhavosti jeho prosby i o jeho bezmocnosti. Existuje hodně takových lidí, kteří se nemohou ozvat a za které již rozhodli jiní v duchu svých vlastních měřítek a hodnot. Má zákon trestat toho, kdo se jim snaží naslouchat a pomoci, nebo má vytvořit mechanismy, pomocí nichž se vytvoří maximální možná míra nezneužitelnosti eutanazie?
Pochopitelně existuje námitka, že uvést eutanazii do praxe znamená riskovat její zneužití a že se dokonce jejímu zneužití reálně nedá vyhnout. Stejně se však nedá vyhnout tragédiím, k nimž dochází na silnicích, ale nikdo nenavrhuje zákaz automobilismu, nýbrž snaha je dosáhnout maxima bezpečnosti. Je tedy pro nás automobilismus důležitější než Vincentové?
