Trojnásobné matce Pavle zemřel letos na jaře manžel. Po osmnácti letech soužití. „Měli jsme sny a plány, stáli jsme vedle sebe jako dva parťáci. Kdybyste mi v únoru řekla, co budu řešit v červnu, asi bych se divila, co je to za blbou srandu,“ říká.
Z covidu-19 měli oba manželé respekt. Pavla byla dokonce již na jaře, když se část rodiny nakazila, jako učitelka očkovaná první dávkou. „Dodnes si myslím, že mi to zachránilo život. Onemocněli jsme nakonec tři: já, manžel a nejstarší dcera. Dvě mladší děti zůstaly negativní,“ popisuje.
Česko zažilo největší úbytek. V prvním čtvrtletí zemřelo přes 46 tisíc lidí |
Muž s nemocí bojoval asi měsíc. Již několik dní po pozitivním testu jej sanitka převezla do nemocnice. Dostal se do umělého spánku a lékaři jej napojili na plicní ventilaci. Nakonec byl převezen na specializované pracoviště v Praze.
„Můj zdravý muž, který nebral žádné léky, najednou bojoval o život. Svůj boj ale nakonec nevyhrál. Najednou jsem musela dětem říct, že tatínek umírá,“ říká Pavla.
Jak epidemie prostupovala Českem, obdobných případů přibývalo. Přestože většina obětí nemoci byla v seniorském věku, nákaze podlehly i stovky mladších lidí - třeba jen ve věkové kategorii 35 až 64 let eviduje Ústav zdravotnických informací a statistiky přes 200 úmrtí na covid-19. Častěji mužů. A po nich zůstávají rodiny, kterým událost převrátila život vzhůru nohama.
Přišli jste kvůli covidu o partnera/partnerku nebo manžela/manželku?
„Dříve jsme měli jednu novou rodinu za týden, maximálně dvě. Během jara se to zvedlo na asi čtyři denně. Spočítali jsme si to, nárůst zájmu o naše služby byl od února do dubna asi 600 procent,“ říká Petra Glosr Cvrkalová, ředitelka Nadačního fondu Vrba, který pomáhá vdovským rodinám.
Jak zařídit pohřeb či sirotčí důchod
Úmrtí partnera či partnerky není jen náročné na psychiku. Kromě vlastního truchlení na čerstvé vdovy a vdovce spadne i spousta zařizování, se kterým si mnohdy neví rady. „V nemocnici jsem obdržela papír a pár slov, co mám zařídit na úřadech. Po pohřbu mi postupně docházelo, že vůbec nejsem připravená, že vůbec nic nevím, co, kdy a jak přehlásit, nahlásit, o co mohu žádat,“ popisuje Pavla.
Právě to je jeden z důvodů, proč se pozůstalí na pomáhající organizace obracejí. Ty jim totiž pomohou vyřídit řadu věcí od sirotčího důchodu, přes pohřeb až po dědické řízení. K tématu existují brožurky od ministerstva pro místní rozvoj, v těch je ale podle Glosr Cvrkalové řada chyb. Nereflektují navíc specifické situace jednotlivých rodin.
Covid zabíjel víc, než ukazují oficiální zprávy. Česko je na šestnáctém místě |
„Pozůstalé rodiny potřebují v první řadě zabezpečit své další fungování, včetně všech praktických záležitostí, jako je zajištění příjmu, bydlení, zaopatření dětí, ale velmi důležitá je psychická podpora a pomoc,“ vysvětluje Renáta Klímová, předsedkyně společnosti Klára pomáhá, která se zaměřuje na pozůstalé a pečující.
Právě tu proto organizace poskytují také. Často je třeba ošetřit celou rodinu - každý člen rodiny truchlí jinak a ostatní nemusí mít pochopení. „Zrovna nedávno nás kontaktoval pán, jehož otec zemřel před třemi měsíci. Volal za svou matku, že není schopná se přes truchlení dostat. Může se o sebe postarat, nechodí ale ven a nevěnuje se svým koníčkům. Po třech měsících je přitom zcela normální stále truchlit. Často říkám, že na truchlení nemáme v dnešní době čas,“ řekla Monika Jelínková z poradny pro pozůstalé Plzeňská zastávka.
A častým problémem je, jak situaci vysvětlit dětem. „Je to najednou spousta starostí a vy jste bolavá, unavená, nedokážete spát, jíst. Řešíte, jak zvládají smrt děti, jestli jsou v pohodě, a nebo zda se trápí. Zjistíte, že zlobí jen proto, aby vás dostali z letargie. Také se umí zeptat: ‚Mami, za dva roky mi bude deset, budeš tady ještě?‘ A pro každý věk je setkání se smrtí jiné,“ popisuje Pavla. Nejmladší dcera se třeba rozplakala u reklamy - ty ledové kaštany měl přece moc rád tatínek. Další neví, jak o tom mluvit ve škole. Nejstarší raději nemluví vůbec.
Cytokinová bouře nebo sebevražda
V Nadačním fondu Vrba, který se specializuje na pomoc rodinám s dětmi, pak svým klientům pomáhají třeba i se zaplacením táborů, poskytnutím notebooku na online výuku nebo s dodáním chůvy „vrběnky“. V rodině totiž najednou chybí jeden z rodičů, který může o děti pečovat. A také jeden z příjmů.
Právě chůva pomáhá i v rodině zdravotní sestry Nikol, která má, stejně jako Pavla, tři dcery. Její manžel spáchal před Vánoci sebevraždu. „Asi měl nějaké problémy pracovního charakteru. Kvůli covidu se mu přestalo dařit, příležitostí bylo méně, co měl rozjeté, to nedopadlo. Do toho distanční výuka. On pracoval z domova, takže ho to dost ovlivnilo. Občas si postěžoval, ale jinak byl veselý. Nenechal na sobě nic znát. Do poslední chvíle to buď hrál, nebo to byl zkrat. Nevím. Už se ho nezeptám,“ říká Nikol. Samotná si podle svých slov říká, jestli by to vzal zpět, kdyby mohl.
V září jsme oslavili patnáct let výročí. Já jsem nepočítala s tím, že mu v prosinci budu strojit pohřeb. Ještě před Vánoci jsem mu koupila roční předplatné časopisu. Teď mi to každý měsíc chodí do schránky. Jak naschvál. Připomíná nám ho všechno kolem.
Nikol
Na dcery zůstala sama. K tomu měla práci, která v době epidemie byla náročnější než jindy. Je třeba platit nájem i některé dluhy, které zůstaly. „Holky neměly žádné kroužky, neměly kontakt s vrstevníky. A já musela hned zkraje chodit do práce, protože pracuji ve zdravotnictví a potřebuji každou korunu. Vedle toho, že člověk bojuje s depresemi, stavy, kdy se celý život obrátí vzhůru nohama. I majitel bytu nás chtěl vystěhovat. Byla to jedna rána za druhou,“ popisuje.
Problémů vzniklo víc: Nikol musela zvládnout první Vánoce, první narozeniny. Nejstarší dcera skládala přijímací zkoušky na střední školu. Do toho se dcerám zhoršil prospěch. Ani po půl roce stále nemá schválený sirotčí důchod. „Nabaluje se to, postupně vznikají nové a nové situace, které je třeba řešit. To se nedá úplně popsat - člověk má pocit, že udělá jeden krok dopředu a pak ho zase něco posune o tři kroky nazpět,“ říká.
Dálková výuka může škodit. Dětská psychiatrie hlásí razantní nárůst pacientů |
S tématem sebevražd pracují i v poradně Vigvam. Jestli to ale přímo souvisí s covidem, nedokážou říct. „Přibylo nejen vdovských rodin, ale i mladých dospělých, kterým zemřeli stále poměrně mladí rodiče. Tato předčasná smrt je zasáhla a paralyzovala. To zasáhne i jejich malé děti, vypadnou jim prarodiče,“ popsala za poradnu Eva Pecha. U mladých úmrtí se pak objevuje třeba příčina takzvané cytokinové bouře, kdy imunitní systém přehnaně zareaguje na nákazu koronavirem.
A třeba v poradně Cesta domů řeší kromě samotných úmrtí i pocity neukončenosti kvůli covidem ovlivněných pohřbům. „Přibylo dlouhých hovorů, kdy lidé rekapitulují to, jak jejich blízký zemřel. Někdy je za tím jen potřeba sdílet, zavzpomínat. Jindy je to hledání alternativního rituálu, jak nahradit pohřeb, který se nekonal vůbec nebo jen pro omezený počet pozůstalých,“ uvedla tamní sociální pracovnice Marta Kolská. Častá je třeba lítost z toho, že poslední pohlazení bylo v gumové rukavici a slovům přes respirátor nejspíš nebylo rozumět.
Pavla stále řeší dědické řízení. I to jí neumožňuje posunout se dál. „Vůbec nemám tušení, jak dlouho bude všechno trvat. Pořád se mě dotýká, že tu moje láska není... a nebude... A někdo se vás ptá na ceny, kolik máte majetku a snaží se váš život převést do čísel. Na to se nedá připravit,“ říká.
