Možná už jen příliš dlouho žijeme v pohodlí, které nás nenutí zaujímat postoje, a naopak jaksi nutí nevěřit tomu, co je nám předkládáno. A lidé, kteří si kdysi dokázali stát za svým, jsou nám jen vzdálenou a nepohodlnou výčitkou. Stejně jako ti, kteří nám připomínají, že v minulosti takoví lidé byli a s plným nasazením (za nějaké ideály) bojovali.
Možná to je jeden z klíčů k pochopení toho, proč vše, co nám tyto doby připomíná, je dnes vystaveno pochybnostem: Ústav, který zkoumá odboj proti komunismu, i lidé, kteří tam pracují. Lustrace, tedy snaha o to, aby nám nevládli titíž, kteří nám vládli kdysi. Souvislosti jsou hlubší, než se zdá: protože když získáme pocit, že tenkrát to bylo podobné jako dnes, tak logicky i ten boj o lustrace ztrácí svůj vnitřní smysl.
Možná do toho všeho zapadá i pokus o zpochybnění osobnosti Pavla Wonky, který zemřel v komunistickém vězení 26. dubna 1988. Vznikl o něm film. Jeho autorka tvrdí, že Wonka byl jiný, než jsme si mysleli, že nebyl takovým hrdinou. A na druhé straně, že chtěl upoutat pozornost. Nakolik o svou smrt usiloval, si autorka netroufá tvrdit.
Jako by na tom záleželo: jak moc o svou smrt usilovaly stovky těch, kteří zemřeli na pohraničních zátarasech, na popravištích, v kriminálech, uranových dolech, vyšetřovnách či blázincích? Jak moc o ni usilovali ti, kteří se jako kurýři vydávali přes železnou oponu a jejich osud byl už dopředu prakticky zpečetěn?
S podlomeným zdravím za katr
Zkoumáme osobnost Pavla Wonky, ale neřešíme, jak a zda byli potrestáni ti, kteří ho v tom vězení nechali zemřít. Proč? Soudkyně ho vážně nemocného poslala za mříže za nedodržení ochranného dohledu - což znamenalo, že se pravidelně nehlásil tam, kde mu předepsali. Dovedete si představit, že by za to dnes někdo putoval okamžitě „natvrdo“ do vězení - navíc vážně nemocný?
Samozřejmě, soudkyně nebyla sama, jeho smrt umožnil lékař, policie, Vězeňská služba, prostě celý systém, který fungoval tak, jak byl nastaven. A ten systém tvořili lidé, z nichž mnozí mu věrně sloužili a povětšinou stále žijí. Nic je nepotěší tak, jako když dnes někdo tvrdí, že Wonka byl divný, že si za to vlastně mohl tak trochu sám.
Měl jsem tu možnost se s Pavlem Wonkou (prostřednictvím archivních materiálů, dokumentů a vzpomínek jeho přátel či známých) docela důkladně seznámit. Ano, jistě, Pavel Wonka byl zvláštní, možná v něčem naivní, možná v něčem zase naopak příliš nekompromisní. Ale kdyby nebyl takový, jaký byl, nebyl by se s režimem potýkal tak, jak se potýkal (a samozřejmě, nevzal by takový konec, jaký vzal).
Jako by v podkresu toho nového Wonkova příběhu znělo: ten, kdo režimu čelil, si vlastně sám škodil. Je to podivná filozofie, opačná, než jsme slýchali od Václava Havla či někdejších politických vězňů. Ostatně Wonka a celá jeho rodina čelili pronásledování už od konce války. Napůl Němci, zůstali v Československu i po odsunu a byli terčem ponižování a útoků. Tak to prostě bylo - Češi o tom dnes mlčí a zdejší Němci raději asi taky.
Ale byl to ten svět, který ho nejspíš formoval. Svět těžký, nepřející. Wonka chtěl studovat, ale nemohl. Chtěl spravedlnost (možná až příliš), ale vybral si k tomu dobu, která byla založena jen na nespravedlnosti. Rozzlobil mocné svou nezávislou kandidaturou na poslance (kandidovat tehdy mohli jen vybraní a závislí). Není proto divu, že tajní policisté chtěli využít jeho původ a vyštvat jej ze země: vystěhovat ho do (tehdy západního) Německa. Možná by to tak dopadlo, kdyby předtím nezemřel. A pak bychom o něm dnes nepojmenovávali ulice a nediskutovali o jeho odkazu.
Ale diskuse o Wonkovi není možná bez důkladné diskuse o systému, který tehdy vládl, v tom je celý vtip. Pavel Wonka strávil ve vězení přes tři roky, což není málo. Zdá se, že režimu čelil až do konce. Možná se najdou v archivech i další dokumenty, které ukážou jeho osud v barvitějším světle, ale na jeho tragické a zbytečné smrti to nic nemění. Nemění to ani nic na vině všech těch, kteří mají na jeho smrti také podíl. Nezmění to nic na faktu, že nikoho z těchto lidí jsme za to nedokázali potrestat.
To jsou kontury diskuse o Pavlu Wonkovi, kterými bychom se měli trápit a nad kterými je třeba se i dnes zamýšlet. Neměla by se ostatně policie k té smrti (nebyla to přímo vražda?) ještě i dnes vrátit?
Samozřejmě potřebujeme i důkladnou biografii Pavla Wonky, potřebujeme znát jeho příběh, ale nejen kvůli němu samému, ale především kvůli pochopení metod režimu a StB. Ty sahaly od hrubého násilí až po pomluvu, lež a sprostou špínu.
Ostatně kdo mluví s bývalými příslušníky StB dnes (či sleduje jejich výpovědi u různých soudů), s překvapením vidí, že ty metody mají stále v sobě. Nejsou i ty dnešní zpochybňující pohledy bezděčnou a snad i nechtěnou součástí těchto metod? Vždyť čím menší úctu budeme cítit k obětem, tím méně budeme odsuzovat ty, kteří z nich ty oběti udělali.
Pamětníci říkají, že kdo komunismus nezažil, nepochopí. Je v tom trocha nespravedlnosti, nepatřičné přezíravosti, ale mnohdy i kus pravdy: příliš zapomínáme a utěšujeme se tím, že naše děti snad Wonku znají.
Nejspíš je to však jen shoda jmen a jde o Willyho Wonku z filmu Karlík a továrna na čokoládu (čokoládového magnátam tam ztvárnil výborný Johnny Depp), neboť kdo by přece tady naše děti seznamoval s příběhem toho českého Wonky, že?
Ukázka z dokumentárního filmu o Pavlu Wonkovi:
