Zkusme si teď chvíli hrát hru na "kdyby".
Tak tedy: KDYBY stát nerozhazoval a neplatil třeba na ministerstvu dopravy za zalévání jedné kytky 460 korun měsíčně, mohly mu zbýt peníze. A ne málo, protože kytek je na onom úřadě 125.
Takto ušetřená suma může člověku na chvíli připadat směšná. Ale jen do doby, než si uvědomí, že KDYBY se o ministerské kytičky staraly místo předražené firmy sekretářky, ušetřené peníze mohly zůstat k dispozici.
A KDYBY ministerstvo vrátilo peníze do státní kasy, jelikož je nepotřebuje (jak absurdní představa!), pak by se daly použít třeba na to, aby se třiceti zkušeným zdravotním sestrám nemusel v rámci úsporných opatření snižovat plat o dva tisíce měsíčně.
Jistě, je to jen představa, jejímuž uskutečnění by ve skutečnosti bránilo tisíc byrokratických důvodů a neprůstřelných argumentů, proč to nejde.
Jenže tady samozřejmě nejde o kytičky, nýbrž o neuvěřitelné rozhazování peněz, které státu svěřujeme, aby z nich platil zdravotníky, učitele, policisty, silnice nebo dávky pro sociálně potřebné. Místo toho ze své výplaty nedobrovolně přispíváme na každodenní mytí ministerských aut (jedno v průměru za 500 korun), luxusní zalévání kytek či nákup plyšových medvídků s ministerskou šálou...
Nekritizuji tady ministerstvo dopravy. Naopak si myslím, že audit nařízený ministrem Vítem Bártou byl rozumný. Jeho úřad ušetří seškrtáním bizarních výdajů za rok možná až 50 milionů korun. Podstatnější však je, že prověrka poodhalila tu hrůzu, která se zřejmě odehrává ve většině státních institucí.
Kdyby tomu snad přehnaní optimisté nechtěli věřit, připomenu několik zpráv z poslední doby. Na ministerstvu obrany manipulovali se zakázkami na opravy budov, stát přišel o miliony, možná o desítky milionů. Šéf technického muzea v Praze (státního) si honoráři a odměnami zvyšoval plat z šedesáti tisíc na dvojnásobek. A teď silnější kalibr - státní Všeobecná zdravotní pojišťovna roztočila za propagaci miliardu korun a vzápětí začala naříkat, že jí bude šest miliard chybět.
Tohle je pár případů, o kterých se ví. Bohužel, neznámých děr, kterými mizí státní peníze, je mnohem více. Realista by řekl, že jsou jich tisíce, pesimista by se asi nemohl dopočítat.
Kdyby měl úředník, který s klidem podepsal mytí ministerského auta za pětistovku, zaplatit totéž za očistu svého soukromého vozu, spílal by asi majiteli myčky do zlodějů.
Padouch je však on sám, i když to tak asi nevidí - vždyť o co jde, z eráru krev neteče...
Možná by se choval jinak, kdyby měl na rozdíl od současného stavu téměř jistotu, že se na jeho levárny přijde. A že bude potrestán - ne propuštěním jako neschopný ňouma, ale tak, aby to odpovídalo škodě, kterou státu způsobil. Tedy klidně i vězením. Možná bychom pak nemuseli brát peníze zdravotním sestrám.
