V Římě byla 29. října 2004 slavnostně podepsána tzv. evropská ústava, nebo snad přesněji Smlouva o ústavě pro Evropu.
Podle mediálního hřmotu, který se tehdy odehrával, a podle tehdejších vítězných projevů řady našich, evropeisticky orientovaných politiků se dalo usuzovat, že šlo o akci téměř historického významu.
Rok poté si na ni nikdo ani nevzpomněl, paradoxně si vzpomněli jen někteří "méně evropsky" orientovaní politici. Chtěl bych k tomu učinit dvě poznámky, jednu ústavněprávní (tedy spíše procedurální či formální), druhou věcnou.
Zejména po nástupu premiéra Paroubka je u nás - byť poněkud zvláštním způsobem - vedena debata o tom, kde se tvoří zahraniční politika České republiky a kdo zastupuje stát navenek.
Chtěl bych připomenout, že prezident republiky svou ústavní pravomoc sjednat a podepsat tuto mezinárodní smlouvu svým explicitním aktem (dopisem a podepsáním příslušného pověření a plné moci) delegoval na předsedu vlády, tehdy Stanislava Grosse.
Zdůrazňuji to proto, že jsem například podpis přístupové dohody k Evropské unii (v Aténách v dubnu roku 2003) na nikoho nepřenesl a podepsal jsem ji sám. Bylo by dobře, aby v této věci nebyla žádná nejasnost.
Delegování podpisu evropské ústavy (jako mezinárodní úmluvy) na premiéra bylo vědomým politickým signálem o mém vztahu k tomuto dokumentu. Byl to signál, který je v demokraciích obvyklý, ale který není automatismem.
K takovémuto delegování dochází jednotlivě, vždy pro každý konkrétní případ. Týká se to nejen podpisů smluv, ale i účastí na mezinárodních jednáních.
Stejně tak je zřejmé, že naše země nemůže mít dvě zahraniční politiky, nýbrž jen jednu. Tato "jedna" zahraniční politika však musí být vedena s vědomím toho, že se týká záležitosti, která přesahuje horizont jednoho volebního období, a to nemluvím o případném střídání vlád v rámci volebního období.
Prezident republiky se na zahraniční politice podílí svým jednáním i svými názory. Je však naprosto zřejmé, že prezident republiky nenavrhuje, nepřipravuje ani samostatně nepřijímá žádná zahraničněpolitická rozhodnutí.
Pojem "rozhodnutí" je specifickým ústavněprávním pojmem a jakákoliv rozhodnutí prezidenta republiky tohoto typu by mohla vstoupit v platnost jen v případě, byla-li by spolupodepsána předsedou vlády nebo jím pověřeným členem vlády.
Zdůrazňuji termín rozhodnutí, protože přednesení některých tezí na semináři, konferenci či summitu v žádném případě není "rozhodnutím", určitě ne rozhodnutím tak, jak ho chápe Ústava ČR.
Z věcného hlediska je dnes snad už všem zřejmé, že akt podpisu Smlouvy o ústavě pro Evropu v Římě loňského roku natolik významným momentem našich a evropských dějin nebyl.
Ústava nebyla ratifikována ve dvou klíčových zemích Unie a ve dvou dalších prezidenti parlamenty ratifikovanou ústavu nepodepsali a čekají na výrok příslušného Ústavního soudu. Proces před rokem spuštěný se zastavil.
Očekával bych, že ti, kteří do přípravy a podpisu ústavy tolik investovali, kteří tuto ústavu tehdy považovali téměř za otázku bytí či nebytí, dnes budou nějak reagovat. Oni však mlčí. Znamená to, že i oni na tyto věci pozapomněli?
S cílem nalézt nejvyšší společný jmenovatel národních zájmů České republiky v otázkách dalšího směřování Evropské unie jsem v létě letošního roku inicioval jednání českých politických špiček.
Fakt, že se tento návrh nesetkal s vřelým přijetím, je v demokratické společnosti zcela legitimní. Jednání se neuskutečnilo, což odpovídá velmi nízké míře konsenzu naší politické reprezentace v této, tak významné věci.
Nalézání shody ve věci zájmu České republiky v otázkách dalšího směřování evropského vývoje je ale i nadále úkolem nás všech, i prezidenta republiky. Jedině tak může dojít k vytváření jedné zahraniční politiky.
29. říjen letošního roku byl pro takovou diskusi velmi vhodným okamžikem. Byl však promarněn.
Václav Klaus, prezident
