Příchod uprchlíků do Evropy je v posledním roce celospolečenským tématem a nevyhne se tak ani těm nejmenším. Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) spolu s organizací Meta proto pro učitele vytvořili výukové materiály zaměřené na toto téma. Komiks a krátký film přibližující příběhy dětských uprchlíků jsou určené především pro žáky druhého stupně základních škol.
„Cílem je omezit negativní postoje a předsudky a zároveň se snažit o rozvoj bezpečné školy, v níž je se všemi zacházeno stejně. Tohoto cíle chceme dosáhnout tím, že bude na témata nahlíženo různými úhly pohledu,“ píše se v úvodu příručky nazvané Hello Czech Republic. Materiál tak například radí, jak se vypořádat s urážkami, které se mohou vyskytnout při debatách ve třídě, a jak udržet klidnou a věcnou debatu.
„Jedním ze způsobů prevence i řešení komentářů zatížených předsudky je vzít si k ruce fakta a statistiky a vést debatu o tom, proč se z lidí stávají uprchlíci. Proč existuje právo na azyl, komu je určeno a jaká je situace uprchlíků v různých částech světa?“ vysvětlují autoři materiálu. „Učitel tu však není expertem, který vždy vysvětluje, jak se věci mají, ale hlavně průvodcem procesem poznávání a učení se. Snažme se žákům neříkat, co si mají či nemají o konkrétní otázce myslet,“ zdůrazňují.
Co byste udělali, aby se Hamíd ve třídě cítil vítaný?
Součástí materiálů je komiks s názvem Jednou se zase setkáme, Sanam. Na šedesáti stránkách dětem vypráví příběh afghánského chlapce, který prchá před válkou do Švédska, řeší existenční problémy a stýská se mu po rodině. Příběh vychází z rozhovorů vedených v zimě na přelomu roku 2012 a 2013 s mladými lidmi, kteří do Švédska přišli sami, bez rodičů.
Celý komiks najdete zde |
„Snažil jsem se, aby všechny detaily příběhu byly přesné: fakta, místa, trasy útěků... Příběh si přečetlo několik mladých lidí, kteří za sebou mají podobnou zkušenost, a byli toho názoru, že je velmi přesný. Jako autorovi mi to dělá radost, jako člověka mě to však velmi rmoutí,“ říká autor komiksu Oskar Ekman.
V příručce učitelé najdou otázky a cvičení, která po přečtení komiksu pomohou ve třídě rozproudit debatu. „Proč podle vás Hamíd utíká ze země? Přijíždí do Švédska sám, nikoho tu nezná, je bez rodičů a nerozumí jazyku. Jak se podle vás cítí? Z čeho má největší obavy, když začíná chodit do školy? Kdyby to byla vaše třída a Hamíd přišel zítra poprvé, co byste se spolužáky udělali, aby se ve třídě cítil bezpečně a vítaně?“ zní některé z otázek.
Dalším materiálem je čtrnáctiminutový film, který vypráví příběh kurdské dívky Šádí, kterou matka vyslala do Švédska. Stejně jako komiks vypráví i film skutečné události.
„Co podle vás vede Šádíinu matku k tomu, že svou dceru pošle do Švédska? Proč je pro Šádí tak důležitý šátek, který si s sebou nese? Co podle vás cítí matka, která zůstává v Kurdistánu?“ mají si žáci odpovědět v diskuzi po zhlédnutí filmu. „Myslíme, že médium komiksu a filmu jsou v současnosti jedním z nejatraktivnějších vzdělávacích materiálů pro mládež,“ zdůvodňuje Petra Levrincová z UNHCR, proč padla volba právě tyto formy.
Příručka však nabízí i řadu dalších cvičení nezávislých na filmu a komiksu.
V Česku se stala jaderná havárie a lidé prchají do Asie
„Píše se rok 2030 a v České republice došlo k jaderné havárii. Země bude po příštích 200 let neobyvatelná. Deset milionů Čechů okamžitě prchá do zahraničí. Jen jedna země světa projevuje ochotu přijmout uprchlíky z České republiky. Je to Peacestán, asijská země se 300 miliony obyvatel.
Vyprávění Sorana IsmailaPodkladem k jednomu z dalších cvičení je vyprávění švédského herce Sorana Ismaila, který jako dítě přišel s rodiči z Kurdistánu: „Jakákoli maličkost v mém chování ze mne může udělat ne-Švéda. Imigranta. To ve mně posilovalo pocit nejistoty. Snažil jsem se, aby mě nikdy nikdo nemohl považovat za nafoukaného či nepřívětivého. Nikdy jsem se nechoval hlučně anebo nepřístojně ve vlaku či autobuse, přestože je to u dospívajících normální. To všechno proto, že jsem dobře věděl, že zatímco na mé kamarády by se při naprosto stejném chování hledělo jako ‚na ty otravné puberťáky‘, já bych byl ‚ten otravný imigrant‘. Byl jsem víc imigrantem než klukem a byl jsem také víc imigrantem než někým z Knivsty, byl jsem víc imigrantem než teenagerem. Byl jsem imigrantem víc než čímkoli jiným. Můj etnický původ vždy převážil nad vším ostatním, takže jsem se chtěl vždycky chovat slušně.“ |
Peacestánská kultura se od té české značně liší. Některé chování považované v Česku za zdvořilé je zde nezdvořilé a naopak. Úroveň vzdělanosti je poměrně vysoká a v zemi jsou volná pracovní místa počínaje IT sektorem až po zemědělství. Češi se brzy vydávají na cestu do nové vlasti. V Peacestánu však dojde k protestům veřejnosti, která je toho názoru, že by Čechům neměl být povolen vstup do země.“
Tak začíná výchozí scénář pro další cvičení, v rámci něhož mají žáci uvažovat o tom, co je vlastně integrace a kdo stanovuje její podmínky.
„Jaký je to asi pocit přijet do nové třídy, města nebo dokonce země a být novým člověkem, který nikoho nezná? Co můžeme jako obyvatelé ČR udělat pro to, aby se lidé, kteří k nám přicházejí z jiných kultur, cítili vítáni a začlenili se do naší společnosti?“ zní otázky, na které si děti mohou odpovědět.
Příručka Hello Czech Republic i další výukové materiály souvisí se školními rámcovými vzdělávacími programy a učitelé si ji mohou volně stahovat na stránkách UNHCR a společnosti Meta.
V minulosti už vzniklo několik podobných materiálů zaměřených na vnímání tématu imigrace dětmi. Na podzim například vydala svůj manuál Asociace učitelů občanské výuky (více čtěte zde). S vlastní metodou, jak učit děti o uprchlictví, přišla také učitelka Petra Slámová ze Zákup na Českolipsku (více zde).
