Kam zmizely idoly?

Barážové zápasy českých reprezentantů jsem bohužel sledovat nemohl, jelikož jsem mimo Českou republiku. I přesto jsem jako blázen seděl při každém zápase u teletextu a na dálku se snažil povzbudit tým, který se mohl a měl stát pýchou českého národa. Bohužel zbyla z toho jen pořádná ostuda. Vím o čem mluvím (jsem na Britských ostrovech), protože nikdo, ale nikdo tady nepochyboval o tom, že postoupíme.....

... nikdo, kromě mě. Sice jsem do poslední chvíle věřil, že se nám toho góla, jenž by znamenal prodloužení, popřípadě penalty, podaří vsítit, ale jakmile naskočil výsledek 0:1 a ještě k tomu dvojí vyloučení, jen sem udiveně sedl na zadek. Asi jako každý český fanoušek jsem pak prožil bezesnou noc, cloumal se mnou vztek a beznaděj.  V čem vidím příčiny? Bylo toho již řečeno mnoho. A já vesměs souhlasím. Dovolte, abych se však zastavil nad trošku jiným problémem. Do Eura 96 jsme měli v zahraničních klubech pouze pár fotbalistů, tzv. krajánků, kteří nebrali milióny, nechodili oblékání jako manekýni, kteří se rádi vraceli do reprezentace a kteří by za reprezentaci dali život (viz Němec, Kadlec, Kuka atd.). K tomu do party přibyli tehdy mladí, dá se říct světem neprotřelí hráči (Nedvěd, Poborský, Řepka, Šmicer atd.), kteří byli z naší chudé české ligy zvyklí hrát tehdy ještě 'za hubičku' (pokud to srovnám s dnešní situaci). Tito hráči šli na Euro s jedinou touhou: předvést, že fotbal hrát umějí a trošičku se přiblížit svým vzorům, jakými určitě byli Baggio, Moller, Shearer a mnozí další. Vše se jim podařilo na výbornou. Šokovali celou Evropu. Byli to hrdinové své doby a český národ je nosil na ramenou. S naprostou zástavou srdce jsem tehdy sledoval přestup Karla Poborského do Manchesteru a zápas Slávia - Manchester. Pro tehdy mladé hráče (Rosický, Jankulowski, Baroš...) se tito hráči najednou stali modlami. Nastoupili na místo Baggiu, Molleru a Schmaichelu.
Čas plynul, český zázrak pomalu upadal, nepostoupilo se na MS98, nepovedlo se ME00 a vše skončilo ostudou, kterou ještě všichni máme v paměti. Z tehdy nadšených reprezentantů se stali zhýčkané primadony, které jednoduše neunesly svou slávu. Těžko je v žákovských letech někdo připravoval způsobem: Podívej, hrej pořádně, dej do toho všechno a můžeš hrát v Manchesteru a brát 50 tisíc liber týdně. O tom se jim mohlo jenom zdát. Pro mnohé se tento sen stal více či méně  skutečností, a mnozí to nezvládli. O Nedvědovi se kdysi říkalo, že je srdcař. Že bojuje ze všech sil a pro reprezentaci by udělal první poslední. Co je z něho teď? Ukecaný, věčně se rozstilujici nafoukanec. Ano, má své fotbalové kvality, ty však postupně upadají s jeho povahou. A tak bych mohl pokračovat.
S nadějí hledím do budoucna, na národní tým postavený ze základu úspěšné jednadvacítky, z kluků, kteří jsou si vědomi svých kvalit již od žákovských let, kteří jsou připraveni vplout do velkého fotbalu a udržet si své jméno. Jen jim nesmí šéfovat někdo, komu sláva přerostla přes hlavu a kdo očividně ztratil do fotbalu chuť (tady narážím na Poborského, který ve svých 29 letech uvažuje o konci své kariéry. To už o něčem svědčí). Důležitý bude také trenér, který se nebude bát zakřičet, popřípadě nakopat zadky tomu, kdo by se chtěl změnit v to, co dnes bohužel Nedvěd a jeho generace představuje....