Neboť srovnáme-li titulky světových agentur a velkých médií, lze nabýt dojmu, že v Iráku se v jeden čas odehrávají dva rozdílné děje.
Jedny zprávy akcentují skutečnost, že text ústavy je na světě a bude předložen iráckému lidu v referendu.
A citují při tom amerického prezidenta George Bushe, podle něhož irácký proces postoupil do další důležité fáze výstavby "nového svobodného Iráku".
Kromě toho jsou zde články, podle kterých je Irák na pokraji občanské války, neboť menšinoví sunnité, kteří s textem ústavy nesouhlasili, celý proces zablokují, což následně může vést k eskalaci ozbrojeného odporu povstalců.
Důvody, proč jsou tyto zprávy z Iráku tak rozdílné, jsou v zásadě dva.
První je technický, ukazuje, že západní žurnalisté, kteří jsou přímo v Bagdádu, nemají dobrý přístup k iráckým zdrojům.
Není náhodou, že citují spíše oficiální irácká prohlášení a západní diplomatické zdroje, ale o jednání mezi Kurdy, šíity a sunnity nevědí prakticky nic.
Mnohem podstatnější je však druhý důvod, neboť ten ovlivňuje i to, jak jsou sesbírané informace následně interpretovány. S přibývajícím časem od svržení Saddáma Husajna je stále zřejmější, že výklad vývoje v Iráku je založen na základním ideovém přístupu, s nímž americký zásah už od počátku hodnotíme. Pokud necháme stranou vyloženě škodolibou radost, že čím hůře pro Američany, tím lépe, pak nám zbudou dva náhledy.
Podle prvního se USA zbytečně pustily do válečného dobrodružství, za což teď platí především irácký lid a také rodiny padlých amerických vojáků.
Druhý pohled, který věří tomu, že šlo skutečně o odstranění diktátorského režimu, o snahu nabídnout Iráčanům demokracii, je den za dnem těžce zkoušen a erodován. Nenalezenými zbraněmi hromadného ničení, sociální slepotou Američanů, s níž si často v tak rozdílné kultuře počínají jako sloni v porcelánu, skandály, v nichž mladí vojáci z předměstí amerického maloměsta nezvládají svoji moc a zodpovědnost.
Okolnosti, za kterých vznikl a půjde do referenda text ústavy, všechny tyto pochyby jen posilují, neboť je skutečně možné, že Irák tuto zkoušku nezvládne.
Kdo stále dokáže věřit, že Američané šli do Iráku pro dobrou věc, musí si přát pravý opak. Nemusí brát všemi deseti vyjádření britského premiéra Tonyho Blaira, že dokončení ústavy bylo "historickým mezníkem". Může však stále souhlasit s tím, že šance na úspěch je otevřená.
Je mnohem těžší věřit tomu teď, než když se před dvěma roky kácela v Bagdádu k zemi Husajnova socha.
Avšak je dobré si uvědomit, že ten idealistický cíl byl tehdy i teď stejný. Demokratický Irák.
