Už když jsem se o stíhání dozvěděl, byl jsem více než překvapen. Stejného zločinu - uvedení Klokánku v omyl či alespoň pokus o to - jsem se totiž dopustil i já ve spolupachatelství s kolegou z Reflexu Janem Potůčkem.
I my jsme bušili na dveře Klokánku s tím, že tam mají přijmout ne dvanáctiletou Aničku, ale jedenáctiletého Jiříčka, který byl zjevně týraný, protože má celé ruce modré - totiž mne. Nám, na rozdíl od Aničky, sice pracovníci Klokánku na lep nesedli a do Klokánku jsem nebyl umístěn, ovšem pokus uvést Klokánek v omyl byl zjevně dokonán.
Přesto mi žádná modrá obálka se sdělením, že mě také stíhají, nepřišla, a nepřišla ani kolegovi Potůčkovi. Považoval bych stíhání samozřejmě za pitomost, ale to nijak neznamená, že by mne stíhat nemohli. Přesto tak stát neučinil, ale z Aničky Barbory se za stejný kousek pokoušel udělat zločinkyni.
I když to může být Klokánku nepříjemné, jediný, kdo by zasluhoval potrestat za přijetí Báry do Klokánku, byly pracovnice, které ji tam přijímaly. Splést si totiž vyšinutou třiatřicetiletou psychopatku s dvanáctiletým dítětem může jen zcela nekompetentní člověk, který nemá v zařízení pečujícím o týrané děti co dělat. A trestat za jeho omyl chudáka Škrlovou by bylo zcela nepřijatelné.
