Podle otázky „Už máte objednáno?“ se pozná hospoda, kterou nikdo neřídí, kde je zmatek, a kde vás zřejmě pořádně neobslouží. Jakmile vám ji personál položí, okamžitě víte, že projít rychle a bez úhony procesem od výběru jídla až po zaplacení, bude napínavá a nejistá dřina.
Kdo chodí například na oběd do různých restaurací a tu otázku neslyší aspoň jednou týdně, má štěstí na podniky, na kterých majiteli záleží. V Česku i v Praze jich je až podezřele málo. V těch ostatních vůbec nikomu nepřijde divné, že obsluha například nemá rozdělené stoly, kterým se věnuje. Jakmile se k vám po příchodu přijdou tři různí číšníci zeptat, co si dáte, můžete si být jisti, že při některé z dalších návštěv či při pokusu o zaplacení si vás ani jeden z nich nevšimne.
Zatímco v takovém Římě vás číšník i v té nejobyčejnější krčmě odchytí už při příchodu, usadí vás a nikdy z vás nespustí oči, v Praze návštěva srovnatelného podniku připomíná nahodilé vysedávání v parku, jímž obsluha čas od času projde podle momentální nálady, zaneprázdněnosti či potřeby hasit požáry, jak přicházejí.
Indický herec obvinil kavárnu v Praze z rasismu. Nedorozumění, hájí se podnik |
Situaci logicky zhoršuje zoufalý nedostatek personálu, který je dnes mnohem horší než před pěti či deseti lety. Majitelé hospod se jím však mnohdy nenechají rozházet. Není výjimkou, že k podniku, kde se i přes zimu čeká na pivo dvacet minut, v létě přimontují dvousetmetrovou zahrádku, aniž by najali tři nové servírky a dalšího kuchaře. Hospoda se tím zdvojnásobí, obsluha i kuchyň tedy oslabí o polovinu. Ale proč to řešit, host si počká a stejně se vrátí.
Restauratér může být klidný, neschopná obsluha je akceptovaná
Jádro problému bude patrně právě v tom, že laici nemají od hospodských žádné velké očekávání. Provoz restaurace či kavárny se i tři desetiletí po revoluci považuje za romantický podnik, pro který stačí nadšení, vášeň a nějaký trouba, který si stoupne za bar či umí zapnout friťák. U většiny ostatních služeb si majitel své lidi hlídá, aby mu nedělali ostudu a neodradili zákazníky. Restauratér může být klidný, neschopná obsluha je tak široce akceptovaná, že se hosté stejně znovu vrátí.
Kdo se tomu pořád diví, jsou cizinci uvyklí na to, že pokud chce někdo ve svém podniku vybírat jejich peníze (a z nich mimo jiné platit ten personál), musí mít aspoň základní snahu, aby zákazník odcházel spokojený.
Co se stalo v pražské kavárně, která neobsloužila Inda, nevíme. Možná tam je personál kvalitní a nepovedlo se mu to jen jednou. Hypotetická a obecná situace, kdy by vztahovačný cizinec nepochopil, proč ho v českém podniku obsluha neobsluhuje, a hledal příčinu například ve svém zjevu, však bohužel dává hodně velký smysl.
