Nelze tedy odsuzovat Václava Klause a jeho ODS, která po neblahých zkušenostech vytvořit koaliční vládu se raději stáhla do opozice, kde hrála právě tuto roli hlídacího psa, kterou umocňovala tolik proklínaná opoziční smlouva s ČSSD. Byl to neopakovatelný prvek naší politiky a jistě i strategický tah, který se s odstupem doby dočká svého uznání.
Znakem vyspělé demokracie je také férové soutěžení stran a seriózní chování jejich předsedů a místopředsedů, když voliči rozdají karty ke hře. Předsedovi vítězné strany je jistě po právu přisouzeno premiérské křeslo s možností sestavit vládu podle svých představ. Druhému vítězi voleb by po právu mělo náležet místo předsedy poslanecké sněmovny, která právě hraje roli protiváhy, aby se jazýček vah rychle nedostal do míst, která by mohla zbrzdit nejen ekonomický růst ale ohrozit demokracii a svobodu slova.
Bohužel předseda ODS nabídku nedostal a volič již může jen výstražně pozvednout obočí s povytáhnutím červené karty pro příští volby nad hrou, kdy se jeden snaží získat neoprávněnou výhodu tahem, který volič nepředpokládal, že použije. Je tedy naprosto správné, že se o svou židli hlásí předseda druhé nejsilnější strany, tak jak by to mělo být zvykem v naší politice a nelze než věřit, že si poslanci napříč sněmovnou při volbě předsedy sněmovny uvědomí, že mandát dostali od voličů proto, aby hájili především jejich zájmy a jejich představy o snaze hrát za každou cenu fér i v politice.
Znakem vyspělé demokracie je také férové soutěžení stran a seriózní chování jejich předsedů a místopředsedů, když voliči rozdají karty ke hře. Předsedovi vítězné strany je jistě po právu přisouzeno premiérské křeslo s možností sestavit vládu podle svých představ. Druhému vítězi voleb by po právu mělo náležet místo předsedy poslanecké sněmovny, která právě hraje roli protiváhy, aby se jazýček vah rychle nedostal do míst, která by mohla zbrzdit nejen ekonomický růst ale ohrozit demokracii a svobodu slova.
Bohužel předseda ODS nabídku nedostal a volič již může jen výstražně pozvednout obočí s povytáhnutím červené karty pro příští volby nad hrou, kdy se jeden snaží získat neoprávněnou výhodu tahem, který volič nepředpokládal, že použije. Je tedy naprosto správné, že se o svou židli hlásí předseda druhé nejsilnější strany, tak jak by to mělo být zvykem v naší politice a nelze než věřit, že si poslanci napříč sněmovnou při volbě předsedy sněmovny uvědomí, že mandát dostali od voličů proto, aby hájili především jejich zájmy a jejich představy o snaze hrát za každou cenu fér i v politice.
