"Prosím, je nám to líto, ale dovnitř nemůžete, není už prostor ani pro stání!" křičel na dlouhou frontu studentů táhnoucí se až před vchod pořadatel Patrik Eichler.
Bývalý prezident přišel přesně na čas, studentům zamával, několikrát se nesměle uklonil a začal vzpomínat na události listopadu 1989.
"Tolik jsem toho v životě prožil, ale mám dost děravou paměť a velké mezery," omlouval se někdejší vůdce sametové revoluce, který se však přiznal, že letité používání slova sametová se mu nelíbí.
"Není přesné označovat tehdejší revoluci za sametovou. Vždyť první dny byly velmi nebezpečné, policie i armáda byly v pohotovosti," upozornil Havel a odmítl, že by šlo o předem dohodnutý převrat. "Už to, že v tom bylo tolik zmatku a neprofesionality, ukazuje, že nikdo nic dopředu neplánoval," dodal.
Studentské otázky se týkaly nejen Listopadu, ale i Havlových filozofických úvah a současné politiky. Velký potlesk zazněl v okamžiku, kdy jednoho ze studentů zajímalo, zda by exprezident nechtěl jít přednášet na univerzitu.
Ten to však odmítl. "Nemyslím, že bych byl dobrý pedagog, chybí mi solidní vzdělání, což dodnes pociťuji. Nemluvě o tom, že už nikdy nechci žádnou funkci, natož pedagogickou," odpověděl.
K aktuální politice se příliš vyjadřovat nechtěl. Pouze podotkl, že se v ní objevují stále stejné tváře, které procházejí stále dokola televizními debatami. "Ale nechci, aby to bylo vnímáno jako mé kazatelství nebo moralizování."
Přitom se svěřil, že se nechce tvářit, že je snad lepší než současní politici. "Spíše naopak. Čím jsem starší, tím méně mám sebedůvěry a více o sobě pochybuji," řekl.
Studenti jej vyprovázeli mohutným aplausem a někteří na něj mávali. "Mám ho ráda, líbil se mi, byl vtipný. Pro naši generaci je ikona, kterou jsme toužili vidět a slyšet," uvedla dvacetiletá Tereza Janečíková.
 Václav Havel hovořil o listopadu 1989 před stovkami studentů filozofické fakulty. (15. listopadu 2004) |
