Co je geoinženýring?
Za geoinženýring se označují metody ovlivňování množství slunečního záření látkami, které se dostávají do atmosféry. Je to ale jen zlomek toho, co pojem může obecně označovat. Když zůstaneme u slunce, my nemusíme do atmosféry vypouštět nic, stačí změnit odrazivost zemského povrchu. V Německu například odborníci zakrývají ledovec bílou textilií, aby jim neroztál. Když například u nás nastříkáme všechny střechy na bílo, tak to výrazně změní energetickou bilanci regionu. Černá barva absorbuje sluneční energii, bílá ji odráží. Kdybychom například dělali bílý asfalt, to přece není velký problém, mohli bychom tím snížit teplotu. To všechno je geoinženýring.
Ing. Martin Dočkal, Ph.D
 |
Formy geoinženýringu zřejmě představují široké spektrum. V jedné přednášce zmiňujete, že geoinženýring může být „záchrannou brzdou“ v boji s globálními změnami klimatu.
Ano, to platí. Technici mají v rukou obrovské možnosti. Stojíme tady ale před otázkou, jestli chceme nejextrémnější nástroje skutečně použít. Měli bychom se držet principu předběžné opatrnosti. Neměli bychom zjednodušeně dělat nic, u čeho si nejsme jistí, jak to dopadne. Tady se bavíme o tom, že můžeme regionálně či globálně měnit klima. Na klimatu je ale nebezpečné, že nezná hranice. Umíte si představit, že by měl někdo globálně rozhodnout, jestli najednou teplota na Zemi bude nižší, nebo vyšší? Uvědomme si, že na oteplení, které nám aktuálně vadí, se mohou třeba na Sibiři těšit. Beru to tak, že nejtvrdší forma geoinženýringu jsou nástroje, které bychom se měli snažit dobře poznat, ale před jejich použitím musíme být opatrní. Proto říkám, že je to „záchranná brzda.“
Jaké jsou tedy nejradikálnější nástroje, které umíme použít?
Typickou ukázkou je právě ovlivňování slunečního záření. Toho se dá dosáhnout třeba vypouštěním různých pevných látek do atmosféry. Variantou je rozprašování síry nebo hliníkového prášku do vzduchu. Znečistíte atmosféru a tím pádem na povrch dopadne méně slunečního záření. Skokově se ochladí. Jenže vedlejším efektem bude, že se změní hydrologický cyklus, tedy oběh vody na Zemi. Prášek navíc klesá, takže ho musíte neustále doplňovat, nastoupíte tak do rozjetého vlaku, ze kterého už nejde vystoupit. Nicméně toto je už dnes v našich technických možnostech.
Takovou sci-fi variantou bylo třeba umístění velkého „zrcadla“ na oběžnou dráhu, které by filtrovalo paprsky, které dopadají z vesmíru na povrch. Dneska je to sice jen teorie, ale otázka zní na jak dlouho.
Co byste dokázali udělat s oxidem uhličitým, který může za globální oteplování?
Je to varianta, která se vydává jiným směrem - odčerpávání „skleníkového“ CO2 z atmosféry a jeho ukládání v zemské kůře. Na tom těžařské a energetické firmy pracují a je to ozkoušené. Představte si, že vytěžíte ropu, nebo zemní plyn. V zemi prostě zůstane díra, kam se dá zkapalněný oxid uhličitý uložit. Dokážeme dokonce dodatečně odsávat CO2 přímo z atmosféry, bohužel je ten proces energeticky náročný. V okamžiku, kdy většinu energie získáváme z fosilních paliv, je to nesmysl. Kdybychom ale měli čistý zdroj energie, už jsme schopní nežádoucí skleníkové plyny z atmosféry vychytat.
Další cestou je ukládání CO2 do půdy. Díky humusu a mikroorganizmům ho dokáže půda uložit velké množství. Zjednodušeně řečeno jde tedy o ozeleňování. Pokud by se nám třeba podařilo přidat biomasu na pouště a savany, máme další prostor, kde se dá uložit obrovské množství skleníkových plynů. Zároveň to ale bude stát spoustu peněz.
Existují i nějaké lokální nástroje?
Pokud se podíváte na čísla, tak Praha může mít ve stejné nadmořské výšce třeba o dva až tři stupně více vyšší teplotu než Středočeský kraj. Kdyby se natřely všechny střechy na bílo, teplota by se snížila, ale na druhou stranu by to mohlo mít důsledky pro celý region. Změnilo by se proudění vzduchu nad střechami, třeba by mohlo být více bouřek a to samozřejmě bude někomu vadit. Lidé si budou stěžovat, že jste to byl vy, kdo jim změnil klima.
A jsme u zprofanovaného „poručíme větru, dešti,“ je to opravdu tenký led. Pro někoho příznivá změna se vždycky nebude líbit někomu dalšímu. Kdo má právo to rozhodnout? Je potřeba hledat win/win řešení. Pokud budeme dodávat do měst zeleň, nikdo si stěžovat nebude, pokud budeme bránit erozi půdy například pomocí mokřadů, proti tomu nikdo nebude nic mít. Snižování množství energie, která dopadá na zemský povrch ve formě slunečního záření, už je ale problém. Myslím, že se na takové zásahy máme zatím příliš dobře.
Podzimní sucho sužovalo skoro celé ČeskoNa třetině území je to extrém  Sucho na Hracholuskách (21. 11. 2018) |
Vy se ale zabýváte především revitalizací krajiny.
V rámci našich projektů se snažíme do krajiny znovu vracet především pestrost. Čím je krajina pestřejší, tím lépe snáší výkyvy. Je to důležité a zároveň to patří k málo kontroverzním řešením, která jsou obecně přijímána dobře.
Jak se dá pracovat s českou krajinou, abychom se dokázali vyhnout suchu?
Sucho je jedním z problémů, který souvisí s globálními změnami klimatu. My navíc s vodou plýtváme. Například z podzemních zdrojů dlouhodobě odčerpáváme víc, než se do nich dostává. Všichni se diví, že najednou nemají vodu ve studni, ale to je důsledek našeho několik let trvajícího chování. Kolegové vodohospodáři na počátku tisíciletí, když všichni řešili povodně, říkali: „Počkejte povodně, všichni řeší povodně, ale nás daleko víc ohrožuje sucho.“
Proč je sucho horší?
Sucho je zákeřnější, protože se před ním dá jen těžko bránit. Povodně jsou sice nebezpečné, ale dá se na ně připravit, navíc zasahují vždycky jenom část území. Sucho se naproti tomu projeví celoplošně. Před vodou můžete utéct na kopec, před suchem neutečete. Paradoxně jak sucho, tak povodně se řeší stejnými inženýrskými metodami.
Co konkrétně by proti suchu pomohlo?
Nejsem klimatolog a klimatické změny beru prostě jako fakt. To, co dokážeme ovlivnit daleko snáz než globální změny klimatu, je právě krajina, kde se vytváří odezva na srážky. My potřebujeme vodu v krajině zadržet. Z mého pohledu nejsou ani tak klíčové přehrady, které podle mě na většině míst, kde jsou u nás výhodné, aktuálně stojí. Pouze nádrže nás před suchem nezachrání. Klíčové jsou nástroje typu mezí, mokřadů a lesíků, které jsou schopné udržet vodu v krajině. Voda, která se vsákne do země, je dobrá, ta se nám neztratí, ale je to spíše dědictví pro naše děti. Lidé mají představu, že zaprší a studny budou zase plné vody. To je omyl, ten proces může trvat několik desítek let. To, co dnes zažíváme, není důsledek dvou suchých let. Problém je v tom, že s vodou nakládáme špatně dlouhodobě.
Stromy dostaly falešný pokynMísto zimního spánku se probouzely  |
Takže se suchem se budeme ještě nějakou dobu potýkat?
Určitě ano. Kdyby dnes začalo pršet a pršelo plynule do jara, tak se stejně hluboké podzemní zásobníky nedoplní. Projeví se to třeba až za dvacet let. Problém se suchem není sice na začátku, ale může být ještě horší. I drobné zásahy do krajiny považuji za formu geoinženýringu, který nám se suchem může pomoci.
Mluvil jste o povodních. Co mají se suchem společného?
Jsem přesvědčený o tom, že problém sucha a problém povodní mají stejné jádro. Z klimatického hlediska se změnil systém srážek. Srážky jsou jiné než před padesáti lety. Ne že by pršelo zásadně víc nebo míň, prší prostě v jiných epizodách. Jsou extrémní srážky, ale vzhledem k tomu, že naprší za rok víceméně stejné množství vody, extrémní srážky jsou vyváženy obdobími sucha. Na tohle budeme muset reagovat víc než dříve, třeba právě tím, že se krajina bude více chovat jako houba, která dokáže zadržet i silný déšť a pak ho bude postupně uvolňovat.
Může se tedy stát, že když dnes bojujeme s rekordním suchem, budeme se příště potýkat naopak s povodněmi?
Určitě ano. V minulých desetiletích se odehrála výrazná změna v povodích. Problémy se suchem a povodně se nemusí vylučovat ani v rámci jednoho roku. V poslední době zažíváme povodně, které jsou nebezpečné spíše lokálně. Velké povodně jsme tu už nějakou doby neměli, ale samozřejmě mohou přijít taky. Daleko častější jsou aktuálně právě lokální povodně, které lze typicky vyřešit úpravami v krajině a managementem povodí.
