Tak já, si myslím, vzorně pečovala o svoji mamku. Děti mi ale nepodají ani sklenici s vodou v případě nouze. Přemýšlím, kde se stala chyba. Šla jsem příkladem, říkala si, že se mi to jednou musí vrátit. Ony ale argumentují tím, že se tak neobětují jako já, že se musím smířit s tím, že domovy důchodců jsou pěkně zařízené a péče vzorná. Ale já se těchto zařízení přímo bojím. Staroušci tam jsou vydáni na milost a nemilost personálu. Neumí se bránit a znám ze svého okolí pár smutných příběhů.

Já mám zas zkušennost, že pár starých lidí šlo do DD na vlastní přání. Protože u dětí byť se o ně starali, se cítili odtrženi od svých vrstevníků. Chyběli jim přátelé. A teď jsou spokojeni, děti za nimi pravidelně jezdí, berou si je i domů, ale zároveň mají kolem sebe i ty přátele svého věku.

Několik lidí zde napsalo, že nechtějí být na obtíž svým dětem, aby ty se mohly věnovat svým dětem. Dokonce by se rozhodli pro euthanázii, když by to šlo. Říkám si, jaký vzor tím vnoučata dostanou. "Pepíčku, dnes můžeme jít do Akvaparku a do McDonadla, protože dědeček se nechal zabít, a už nám tedy nevisí na krku." Brr, mám z toho úplně husí kůži.

Ono jde i o to jak moc dotyčný péči potřebuje a jak moc považuje ještě svůj život za kvalitní.

Dřív alespoň na venkově byly tzv výměnky. vejměnky a kdoví jak se tomu v různých krajích ještě říkalo. Jenže to byla společnost spíše zemědělská.S průmyslovou revolucí se mladší sourozenci stěhovali do měst za prací. V dnešní moderní době zemědělských velkopodniků se i na venkově vícegenerační bydlení vytrácí. Rodiče na jižní Moravě a děti třeba v Praze. Jak to řešit? Ti majetnější zaplatí pečovatelskou službu, Ti méně majetní na ni rodičům mohou polovinou přispět. A ti nejméně majetní je šoupnou do domova důchodců , LDNky, nebo jim je to jedno. Ti co se starají o své příbuzné jsou hodni obdivu. Onehdy jsem ležel v nemocnici a na pokoji se mnou byli dva ležáci. Já osobně bych to asi nezvládl starat se o nemohoucí , byť by to byli mí rodiče.

Každá doba má své mouchy. Prvobytně pospolný kapitalismus, co je tady, nevyjímaje. Historicky to není až tak dávno, kdy péče o staré byla starostí rodiny a bylo to naprosto normální. Velká rodina v jednom baráku. Dnes jsme naprosto někde jinde. Většinou i fyzicky. Rodiče v jiném městě nebo alespoň čtvrti ..... a je problém. Japonci už došli tak daleko, že rutinou jsou robotičtí pečovatelé. No, naši vysokoškoláci alespoň nedávno zvítězili v klání konverzačních "robotů". Alespoň pokecat tedy bude s kým .....

Naši rodiče naštěstí ještě nepotřebují stálou péči, stačí jim uvařit na víkend, denně zkontrolovat, nakoupit, uklidit. I to je docela zatěžující, když je máme mimo naše město. Dá se to zvládnout, ale časem budeme muset situaci řešit, zřejmě u nich budeme nějak na střídačku bydlet, využívat charitu, pečovatelskou službu i ostatní příbuzné. Babička chce někam do domova, aby nebyla na obtíž. Zkoušeli jste někoho z rodičů dostat do nějakého podobného zařízení? To je teprve adrenalin!

Není důvod tam někoho umisťovat proti své vůli.

Jako dítě jsem se občas přehonil. Když jsem objevil skryté videokazety mého strýce.

Uz aby byla uzakonena eutanazie. Jestli me neco fakt desi, tak je to predstava, ze bych se nedokazal postarat sam o sebe, a ze by moji potomci museli svuj cas venovat me, misto aby ho venovali svym detem.

Hm, a vašim rodičům jste ji také doporučil či ve Švýcarsku zajistil?

Jsme rádi, že v tomhle směru máme čisté svědomí. Dokázali jsme se postarat o rodiče a v posledních deseti letech i o cizího pána. Ale chápu, že někdo nemá tu možnost. A někomu se ani nechce. To je volba každého.

tohle máme jak jsme chtěli.

a) 30 let se politici starali hlavně o sebe a ne o společnost, navíc jsou v nenažranosti příkladem

b) to co je u nás nastoleno, nemá se solidárním systémem nic společného

c) u nás je zaveden bezohledný kapitalismus který lidi ždímá na jedné a stát na drhé straně

d) vytunelovaná a rozkradená zem se nemůže starat o své občany, je to na nich a proto si jde každý po krku, lepší to nebude

Netahejte do toho politiku. Je to o vztazích v rodině, o slušnosti, výchově, ale také o možnostech jednotlivců. Dokázal jsem se do poslední chvíle postarat o otce za socíku a taktéž i o matku za našeho kapitalismu. Žádné vzory politiků jsem k tomu nepotřeboval.

Bohužel spousta nemocných, především těch starších, odmítá zůstat ve specializovaném zdravotnickém zařízení. I když je soukromé a služby na skvělé úrovni. Prostě mají v hlavě "chci být doma", bez ohledu na okolí. 24 hod. péče psychicky i fyzicky likviduje celou rodinu, jenže to oni nevidí.

S dětmi jsem domluvená, že až nebudu schopná se o sebe postarat, chci dožít ve specializovaném zařízení, ať mě nemají na krku a mohou se věnovat víc dětem. Mé finanční úspory jdou především na takové zařízení.

Pokud je to vaše rozhodnutí, prosím, já ale naprosto chápu ty, co chtějí dožít doma, a jsem toho názoru že stát by to měl pečujícím usnadnit a jim umožnit.