Pro mnohé z nás tedy nic příjemného. Každá příští vláda bude ráda, že za ní tuto nepříjemnost odhlasoval někdo před ní, proto nikdo nemůže počítat tím, že nějaká příští politická garnitura nově nastavená pravidla zvrátí. Naopak: bude se ještě přitvrzovat.
Překvapení to může být jen pro ty z nás, kdo nevěnovali vůbec žádnou pozornost zprávám o zvyšujícím se schodku současného důchodového systému. Mohou za to i politici, kteří toto nepříjemné téma odsouvali, dokud to šlo.
První články na téma reforma penzijního systému se přitom v našem tisku objevily již brzy po revoluci, tedy před třinácti lety.
Každá nová výroční zpráva Evropské unie, Světové banky, OECD či MMF s větší razancí upozorňovala na to, že problém s důchodovým schodkem se u nás musí řešit. Všechna varování vždy narážela na naprostý nezájem většiny politické reprezentace. Bylo zřejmé, že čím později se začne, tím to bude nepříjemnější a o to víc to jednou zabolí.
Stejně jako nelze vyrobit perpetuum mobile, není možná ani bezbolestná reforma penzí, přestože to zůstane věčným snem všech socialistických alchymistů a sociálních inženýrů. Nejsme v tomto ohledu výjimkou: penzijní reforma se buď již odehrála, nebo se připravuje ve všech evropských i jiných zemích, v takovém Chile s ní začali již před dvaceti lety.
V případě ČSSD bylo zřejmé, že pokud tato strana odmítá povinné připojištění u penzijních fondů, bude muset zvyšovat důchodový věk.
Autoři systému průběžného proplácení penzí na začátku minulého století prostě netušili, že jejich docela dobře vymyšlený a promazaný stroj nebude fungovat navěky. Nevěděli, že lidé se budou díky lepší zdravotní péči a výživě dožívat nesrovnatelně vyššího věku.
