Všichni pak zvyšujeme hlas při sloce "... Já se vás nelekám, víte, co mně můžete, hádejte kam!"
Vždy jsem cítil euforii. Tou slokou jsem si vyřizoval účty s vychovatelem, který mně pravítkem přeměřoval vlasy, a když šly přes pět centimetrů nad límec, byl problém.
Ta sloka směřovala i k dalšímu vychovateli, který mě nutil ke vstupu do Svazu československo- sovětského přátelství a dal mi důtku za otázku, zda má i jiný argument, než že se potom snáz dostanu na další školu.
Nohavicova píseň mi pomáhala v pocitu bezmoci v absurdní době. Pravda, ještě mi nebylo osmnáct a víc než doba mě štvalo, když mi nenalili pivo.
Ale dlouhé vlasy jsem si zoufale přál a byl jsem popotahován, že jsem odmítl být ve Svazu přátelství se SSSR. A tak jsem si aspoň v duchu prozpěvoval: "Víte, co mně můžete, hádejte kam!"
Teď se dozvídám, že ani Nohavica neposlal "hádejte kam" ty, co tam poslat měl. Ale můj kousek svobody, jejž mi song dal, to nedegraduje.
Fungovalo to nejspíš i proto, že jsem netušil, že písničkář podal ruku ďáblu. Jenže tím se pro mé tehdejší já nic nemění.
Dnes nechci být Nohavicovým soudcem ani obhájcem. Nevím, zda je, či není zbabělec. Vím jen, že i díky tomu, co stvořil, jsem se zhruba před dvaceti lety necítil jako úplný zbabělec já. A to je pro mě nejdůležitější.
