Už deset let přecházím stížnosti bývalého kriminalisty Jana Štočka, který se v rozhovorech vymezuje vůči seriálové postavě mjr. Plíška. Bylo mojí velkou chybou, že jsem kdysi pana Štočka osobnostně neodhadl. Mylně jsem se domníval, že ho potěší, nebudu-li tajit, že mě při vzniku postav pro Případy 1. oddělení při našem setkání zaujal a volně mě svou profesní zkušeností a dojmem autority inspiroval.
Jan Štoček léta opakuje, že on na rozdíl od seriálového Plíška nenosí flanelové košile a nemá červený nos. Ohrazuje se, že seriálový Plíšek působí humpolácky.
Zrovna tak by se měl ohrazovat i vůči tomu, že seriálový Plíšek objasňuje zajímavé případy, na jejichž objasnění se on sám reálně nepodílel.
Deset let jsem to vnímal jako námitky člověka, který nemusí rozumět procesům zrodu televizního seriálu. Nicméně chápal jsem, že se může cítit dotčeně. Co když má okolo sebe i „přátele“, kteří mu závidí jeho profesní úspěchy, a tak ho kvůli seriálovému Plíškovi jízlivě popichují, protože oni sami toho tolik jako on nedokázali?
V Devadesátkách ze mě udělal blbce, viní Mareše kolega z kauzy orlických vražd |
Deset let jsem mlčel. Nemůžu ale mlčet, když Jan Štoček v rozhovorech přechází od tolerovatelného vymezování k torpédování a lživému osočování Josefa Mareše, mého kamaráda a spoluautora Případů 1. oddělení. Štoček jej nařkl, že Mareš tím, že seriálový Plíšek špatně střílí a špatně řídí, dělá ze Štočka blbce, čímž si léčí nějaké komplexy. Vyvozuje, že by se na Mareše měl podívat psycholog.
