Možná, že nyní stojí za to bilancovat, co nám vzedmuté politické vody přinesly. Především: už nebudeme muset se závistí glosovat, jak tam či onde („v normálních zemích“, jak s oblibou říkáme) skončil politik z důvodů podivných nesrovnalostí v jiných aktivitách než politických. A také proto, že nedokázal uspokojivě vysvětlovat.
Pokud budou i nadále naši zvolenci navzájem tak přísní, jako byli nyní na Stanislava Grosse, leccos se může vyčistit. Samozřejmě také, budou-li média stejně důsledná a veřejnost tak citlivá a aktivní.
Snad občanstvo také zaznamenalo, že v politice to je prosté a jednoduché: když dělám něco já, má to samozřejmě opodstatnění z hlediska vyššího principu mravního.
Činí-li tak druzí, je to zrada ideálů.
Nehovořím nyní pouze o všelijakých podivných „politických bytech“, v nichž nežije pouze Gross, ale například o využití komunistů.
Sociální demokraté potřebovali jejich oporu proto, aby se vláda udržela, ODS proto, aby padla. Komunistické hlasy hodily by se v okamžiku vypjatého politického boje oběma.
Nehořekujme a nemoralizujme.
Jsou-li ty hlasy, budou využívány, přinejmenším jako strašák. Politika nejsou heroická mravní gesta, nýbrž mazaný, občas mírně ušpiněný pragmatismus. Možná to někomu zazní cynicky, ale je to pouze pojmenování stavu. Komunistický vliv je nesporný a ostatní strany měří více či méně skrytou ad hoc podporu od KSČM jakousi „jednotkou použitelnosti“.
Zcela zřetelné také je, jak Václav Klaus chápe svoje prezidentování.
Před pravidly se nesklání, nýbrž je využívá. A rád by je podle svého přetvářel. Věřme, že by byl osvícený, kdyby dostal možnost být absolutistou.
Protože žijeme v demokratickém systému, v němž je funkce hlavy státu přesně vymezena a – což je důležitější – omezena, musíme počítat s tím, že Klaus hledá každou škvíru, kterou by mohl proniknout k prosazení svého přesvědčení, že všechno by bylo jednodušší, kdyby o tom rozhodoval výhradně on.
A ještě něco podstatného mohli jsme zjistit v uplynulých dnech: země jde dál, i když politika kolísá.
Neříkejme, že politika a politici nejsou vůbec důležití. Ale nejsou zase tak podstatní, jak se tváří. A ve všedních časech – a my naštěstí prožíváme obyčejné časy – jsou také všichni bez výjimky nahraditelní.
On už se vždycky někdo té správy věcí veřejných ujme, je-li potřeba.
