Vypadá - li úvěrová politika ve Spojených státech a v zemích západní Evropy ještě hůře než ta česká v mém případě, žasnu, že zatím kromě těch bank krachuje jen stát Island. - čtěte Finanční krize zametla s Islandem. Zemi hrozí bankrot Osobně totiž čekám bankrot českých bank už od loňska.
Do té doby jsem házela nevyžádané nabídky úvěrů, které mi v pravidelných intervalech přistávají v poštovní schránce, rovnou do koše. Počítat jsem je začala až loni na jaře. To když se jedna taková neobjednaná kreditní karta ocitla v obálce spolu s účtem za mobilní telefon.
Za to, že pravidelně protelefonuji přes dva tisíce korun měsíčně a účty platím v termínu, mám nárok na kartový úvěr od banky spřízněné s mým mobilním operátorem, psalo se tam. Drzost, s níž mi nechtěná kreditka vlezla i do účtu za telefon, mě naštvala.
Jenže u toho neskončilo. O čtrnáct dní později se v mém telefonu ozval dámský hlas. Informoval mě o tom, že jsem si asi zapomněla aktivovat svou novou kreditní kartu se sedmdesátitisícovým limitem, kterou mi její banka poslala jako dík za mé útraty za telefon.
Když jsem ji ujistila, že o kartu nemám zájem, protože mám už dvě od té své banky, hodně se divila. "Určitě jsou jen debetní, a ne kreditní. Ty kreditní jsou výhodnější," přesvědčovala mě dál.
V domnění, že hovor utnu, jsem řekla, že bych úvěr neměla čím zaplatit. Dáma obratem podotkla, že to prý vůbec nevadí, protože na splátky si mohu zase půjčit.
Když mi o dva měsíce později přišel další nevyžádaný dopis, v němž byla podle hmatu opět kreditní karta, neodolala jsem a otevřela ho. Tentokrát mi v něm nabízeli půjčku padesáti tisíc korun. Jen za to, že jsem před patnácti lety koupila lux na multiservis. V tomto případě podle návodu stačilo k aktivaci úvěru napsat si zpátky o PIN.
Do konce roku mi takové kartičky přišly ještě dvě. Jedna byla na půjčku ve výši dvaceti tisíc a ta druhá znovu na padesát. Aniž se mě kdokoli zeptal na mé příjmy a aniž jsem o cokoli žádala, mohla jsem si díky vlezlým kreditkám bez potíží napůjčovat 190 tisíc korun. A to v době, kdy byl mým jediným pravidelným zdrojem příjmu rodičovský příspěvek ve výši 7 600 korun měsíčně ze sociálky.
"Asi netuší, že jsem na mateřské," říkala jsem si a pochvalovala si prozíravost té své banky v domnění, že takhle peníze nás střadatelů nerozhazuje. Optimismus mi vydržel jen do Vánoc. Tehdy se ta má řádně objednaná a léta využívaná kreditní karta k bankovnímu účtu ocitla na nějaký čas v minusu.
"Snad mi kvůli tomu ten kreditní úvěr nevezmou, když mi teď na účet chodí jen ten rodičovský příspěvek," strachovala jsem se při otvírání prosincového výpisu z banky. Nevzali. V dopise mi nabídli další sedmdesátitisícový úvěr. Abych prý měla na zaplacení toho stávajícího.
