Společnost v jedné z cel věznice v saském Bautzenu jim zatím dělají jen čtyři Vietnamci, se kterými je možné komunikovat pouze posunkovou řečí.
Podobně tráví dny ve věznici i další Češi. Celkem jich tu je asi stovka. Štěstí mají ti, kteří byli přestěhováni do nově opravených objektů. Ostatní se tísní v budovách, jež zdálky spíš připomínají továrnu ze začátku století.
"Věznice samozřejmě nová není. Nikdo ale nemůže čekat, že bude vypadat jako ubytovna. A jestli si někdo stěžuje na nepořádek v celách, tak je jen na něm, jak se dohodne s ostatními spoluvězni. Sami si musí uklízet," odmítá připomínky ředitel věznice Burghart Jäckel.
ČECHŮ JE VE VĚZNICI PO NĚMCÍCH NEJVÍCE
Češi jsou po Němcích v bautzenské věznici nejpočetnější. V celém Sasku jsou pak třetí největší skupinou cizinců, kteří si zde odpykávají tresty. Pro krádeže, ale především pro převádění běženců přes hranici jich tu sedí téměř dva tisíce.
"Počet Čechů v saských věznicích bohužel dokresluje současnou situaci. V každé z třinácti saských věznic najdete minimálně jednoho," konstatuje Alice Kopřivová, česká konzulka v Drážďanech. "Nepomohlo ani to, že německá justice výrazně zpřísnila tresty, což mělo další potenciální pachatele odradit," dodává.
Její slova potvrzují údaje o délce pobytu českých vězňů v bautzenské věznici. Ještě před třemi roky trvala vazba, po kterou zadržení čekali na soudní líčení, maximálně tři měsíce. Dnes však nestíhá německá policie řešit případy tak rychle a délka vazby neklesá pod devět měsíců. Ve výjimečných případech to mohou být i dva roky. Podob-né je to i s tresty - dřív mohl zadržený Čech vyváznout s podmínkou, dnes je takový verdikt výjimečný.
Důvod, proč se stále více Čechů i přes velké riziko zadržení rozhodne převádět, je jednoduchý. Peníze, které vydělají za převedení jedné skupinky přes hraniční čáru, by v Čechách nedostali ani za měsíc práce.
"I když je ta částka pro ně lákavá, riziko dopadení nevyváží. Pobyt ve vězení si platit sice nemusí, většinou ale musí zaplatit soudní výlohy, takže jim z rychle vydělaných peněz nic nezbude," podotýká ředitel Burghart Jäckel. Jinak pro české vězně nemá tvrdé slovo.
Říká o nich, že jsou jeho nejvzornějšími "klienty": "Češi jsou opravdu slušní vězni. Neperou se, nevyvolávají spory a raději se s každým snaží vyjít po dobrém. Prostě si chtějí co nejrychleji odsedět trest."
HLAVNĚ PŘEŽIJ VAZBU, PAK BUDEŠ V POHODĚ
Pavlovi z Děčínska je jedenatřicet. V Bautzenu sedí za převáděčství. Už před rokem ho chytili nedaleko města Görlitz, když převedl přes hranice skupinu Iráčanů.
Do konce trestu mu zbývá pět měsíců. Život za zdmi věznice mu nedělá podle jeho slov žádné větší problémy, v Německu za stejný přečin sedí ostatně už potřetí.
"Největší strach jsem měl, když mě chytili poprvé. Tlumočník přišel na policii až po několika hodinách, do té doby na mě mluvili jen německy a já neuměl ani slovo," líčí své zážitky. Po zadržení následoval rychlý soud, na líčení však musel čekat ve vazbě. S Němci, Vietnamci a Poláky. Komunikace mezi nimi se odehrávala jen posunky.
"Vazba je asi nejtvrdší, co ve věznicích je. Malé, špinavé cely.
Nevíte, s kým vás dají do jedné místnosti. A pořád netušíte, co bude dál nebo kdy proběhne soud," tvrdí Pavel.
Stejné zkušenosti má i třiadvacetiletý Pavel z Děčínska, odpykávající si trest rovněž v Bautzenu. Jeho zážitky jsou téměř totožné. I on sedí už potřetí. Poprvé ho německý soud poslal za mříže za krádež, pak za převáděčství a nakonec už jen za to, že překročil hranice, přestože měl v pase razítko nežádoucí.
Poslední trest byl nejvyšší - devatenáct měsíců.
"Chce to mít nějaké zkušenosti, aby se tu dalo přežít. Dobré je pracovat, montují se tu kola. Díky práci pak máte nějaké peníze.
Vazba je ale opravdu nejhorší nedávno se tu jeden Čech oběsil.
Prostě to psychicky nevydržel," dodává.
ČEŠI CHODÍ DO KOSTELA, I KDYŽ KÁZÁNÍ NEROZUMĚJÍ
Rozlehlé moderní hřiště působí v areálu z počátku století podivně. I ostatní části bautzenské věznice jsou velmi rozdílné.
Je tu všechno - kromě hřiště i kostel nebo výrobní haly, kde vězni pracují. Z výšky by areál připomínal malé městečko odříznuté od okolního světa vysokou zdí.
"Vězni se musí nějak zabavit, proto tu máme moderní hřiště.
Možnost zahrát si třeba fotbal je ale za odměnu, za dobré chování. Češi chodí hrát poměrně často, je to pro ně příjemná změna," říká Burghart Jäckel.
Pro vězně je změnou i návštěva kostela. Na mši, která je vedena v němčině, chodí kromě Čechů i Vietnamci a Poláci. Nevadí, že nerozumějí. Dostanou se tak z cel.
"Pro každého Čecha je pobyt ve věznici velmi náročný na psychiku. Někteří neumějí ani slovo německy, takže pokud nás sami osloví, navštívíme je a snažíme se jim poradit," líčí Alice Kopřivová.
"Nabízíme, že kontaktujeme jejich příbuzné. Část z nich to ale odmítá, nechtějí, aby se vědělo, že mají v Německu problémy se zákonem. Pro jiné je kontakt s příbuznými důležitý."
ZA VIDINOU RYCHLE VYDĚLANÝCH PENĚZ
Na otázku, co bude dělat po odpykání trestu, krčí třiadvacetiletý Pavel rameny. "Pracuji tu, takže nějaké peníze mít budu." Na otázku, jestli půjde přes hranice znovu, se jen pousměje.
Neurčitě se tváří i ředitel věznice Jäckel. "Mnoho lidí určitě zkušenost z vězení odradí a příště si převádění přes hranice rozmyslí. Ale kolik takových je, to si netroufám odhadovat," říká.
"Část skutečně s převáděním skončí. Na jejich místo však přijdou další. Láká je prostě vidina rychle vydělaných peněz," uzavírá prognózu konzulka Alice Kopřivová
Podobně tráví dny ve věznici i další Češi. Celkem jich tu je asi stovka. Štěstí mají ti, kteří byli přestěhováni do nově opravených objektů. Ostatní se tísní v budovách, jež zdálky spíš připomínají továrnu ze začátku století.
"Věznice samozřejmě nová není. Nikdo ale nemůže čekat, že bude vypadat jako ubytovna. A jestli si někdo stěžuje na nepořádek v celách, tak je jen na něm, jak se dohodne s ostatními spoluvězni. Sami si musí uklízet," odmítá připomínky ředitel věznice Burghart Jäckel.
ČECHŮ JE VE VĚZNICI PO NĚMCÍCH NEJVÍCE
Češi jsou po Němcích v bautzenské věznici nejpočetnější. V celém Sasku jsou pak třetí největší skupinou cizinců, kteří si zde odpykávají tresty. Pro krádeže, ale především pro převádění běženců přes hranici jich tu sedí téměř dva tisíce.
"Počet Čechů v saských věznicích bohužel dokresluje současnou situaci. V každé z třinácti saských věznic najdete minimálně jednoho," konstatuje Alice Kopřivová, česká konzulka v Drážďanech. "Nepomohlo ani to, že německá justice výrazně zpřísnila tresty, což mělo další potenciální pachatele odradit," dodává.
Její slova potvrzují údaje o délce pobytu českých vězňů v bautzenské věznici. Ještě před třemi roky trvala vazba, po kterou zadržení čekali na soudní líčení, maximálně tři měsíce. Dnes však nestíhá německá policie řešit případy tak rychle a délka vazby neklesá pod devět měsíců. Ve výjimečných případech to mohou být i dva roky. Podob-né je to i s tresty - dřív mohl zadržený Čech vyváznout s podmínkou, dnes je takový verdikt výjimečný.
Důvod, proč se stále více Čechů i přes velké riziko zadržení rozhodne převádět, je jednoduchý. Peníze, které vydělají za převedení jedné skupinky přes hraniční čáru, by v Čechách nedostali ani za měsíc práce.
"I když je ta částka pro ně lákavá, riziko dopadení nevyváží. Pobyt ve vězení si platit sice nemusí, většinou ale musí zaplatit soudní výlohy, takže jim z rychle vydělaných peněz nic nezbude," podotýká ředitel Burghart Jäckel. Jinak pro české vězně nemá tvrdé slovo.
Říká o nich, že jsou jeho nejvzornějšími "klienty": "Češi jsou opravdu slušní vězni. Neperou se, nevyvolávají spory a raději se s každým snaží vyjít po dobrém. Prostě si chtějí co nejrychleji odsedět trest."
HLAVNĚ PŘEŽIJ VAZBU, PAK BUDEŠ V POHODĚ
Pavlovi z Děčínska je jedenatřicet. V Bautzenu sedí za převáděčství. Už před rokem ho chytili nedaleko města Görlitz, když převedl přes hranice skupinu Iráčanů.
Do konce trestu mu zbývá pět měsíců. Život za zdmi věznice mu nedělá podle jeho slov žádné větší problémy, v Německu za stejný přečin sedí ostatně už potřetí.
"Největší strach jsem měl, když mě chytili poprvé. Tlumočník přišel na policii až po několika hodinách, do té doby na mě mluvili jen německy a já neuměl ani slovo," líčí své zážitky. Po zadržení následoval rychlý soud, na líčení však musel čekat ve vazbě. S Němci, Vietnamci a Poláky. Komunikace mezi nimi se odehrávala jen posunky.
"Vazba je asi nejtvrdší, co ve věznicích je. Malé, špinavé cely.
Nevíte, s kým vás dají do jedné místnosti. A pořád netušíte, co bude dál nebo kdy proběhne soud," tvrdí Pavel.
Stejné zkušenosti má i třiadvacetiletý Pavel z Děčínska, odpykávající si trest rovněž v Bautzenu. Jeho zážitky jsou téměř totožné. I on sedí už potřetí. Poprvé ho německý soud poslal za mříže za krádež, pak za převáděčství a nakonec už jen za to, že překročil hranice, přestože měl v pase razítko nežádoucí.
Poslední trest byl nejvyšší - devatenáct měsíců.
"Chce to mít nějaké zkušenosti, aby se tu dalo přežít. Dobré je pracovat, montují se tu kola. Díky práci pak máte nějaké peníze.
Vazba je ale opravdu nejhorší nedávno se tu jeden Čech oběsil.
Prostě to psychicky nevydržel," dodává.
ČEŠI CHODÍ DO KOSTELA, I KDYŽ KÁZÁNÍ NEROZUMĚJÍ
Rozlehlé moderní hřiště působí v areálu z počátku století podivně. I ostatní části bautzenské věznice jsou velmi rozdílné.
Je tu všechno - kromě hřiště i kostel nebo výrobní haly, kde vězni pracují. Z výšky by areál připomínal malé městečko odříznuté od okolního světa vysokou zdí.
"Vězni se musí nějak zabavit, proto tu máme moderní hřiště.
Možnost zahrát si třeba fotbal je ale za odměnu, za dobré chování. Češi chodí hrát poměrně často, je to pro ně příjemná změna," říká Burghart Jäckel.
Pro vězně je změnou i návštěva kostela. Na mši, která je vedena v němčině, chodí kromě Čechů i Vietnamci a Poláci. Nevadí, že nerozumějí. Dostanou se tak z cel.
"Pro každého Čecha je pobyt ve věznici velmi náročný na psychiku. Někteří neumějí ani slovo německy, takže pokud nás sami osloví, navštívíme je a snažíme se jim poradit," líčí Alice Kopřivová.
"Nabízíme, že kontaktujeme jejich příbuzné. Část z nich to ale odmítá, nechtějí, aby se vědělo, že mají v Německu problémy se zákonem. Pro jiné je kontakt s příbuznými důležitý."
ZA VIDINOU RYCHLE VYDĚLANÝCH PENĚZ
Na otázku, co bude dělat po odpykání trestu, krčí třiadvacetiletý Pavel rameny. "Pracuji tu, takže nějaké peníze mít budu." Na otázku, jestli půjde přes hranice znovu, se jen pousměje.
Neurčitě se tváří i ředitel věznice Jäckel. "Mnoho lidí určitě zkušenost z vězení odradí a příště si převádění přes hranice rozmyslí. Ale kolik takových je, to si netroufám odhadovat," říká.
"Část skutečně s převáděním skončí. Na jejich místo však přijdou další. Láká je prostě vidina rychle vydělaných peněz," uzavírá prognózu konzulka Alice Kopřivová
