Každá ze středoevropských ruských držav měla takový okamžik.
Berlínské povstání v roce 1953 a maďarské v roce 1956 rozdrtily ruské tanky. Do Polska Rusové už nevpadli – Solidarita byla příliš masové hnutí a polské rozhodnutí otočit se ke komunismu zády příliš zřetelné.
Zvláštní postavení mělo pražské jaro 1968. Nebylo to protikomunistické povstání, nýbrž vizionářské hnutí s lidskou tváří. Chtělo Rusům ukázat, že komunismus aplikují špatně. Československá republika byla také jedinou zemí, v které komunistická strana zvítězila ve volbách.
Možná i dnes usiluje velké množství Čechů o zlepšení komunismu. Kde ještě dnes mají takovou komunistickou stranu jako my? S tolika voliči? Češi se rádi naparují. Poláky pohrdali – pro jejich hlad, bídu, ošuntělost. Solidarita neměla v Čechách takřka žádný ohlas.
Český hrnec byl na rozdíl od polského plný, český zadek seděl ve škodovce a českou lidovou politickou devízou bylo: Ať se Poláci nediví, že nic nemají, když stávkují a prožrali půjčky. Taková byla i pýcha českých komunistů. U nás je pořádek, klid, blahobyt, tvrdili hrdě, když se kolem nich hroutil rudý svět. Je z toho nějaké poučení?
Těžko. Vzdálenost mezi kdysi excelentně prosperující československou demokracií a ostatním světem střední a východní Evropy se prudce zmenšuje. Česká republika padá na konec pelotonu.
Už se měříme s Estonskem.
Předběhneme je? Stále víc Čechů věří, že blahobyt dělají vlády. Slib, státe, že dáš a přidáš – to se stává vládnoucí ideologií země. I tu svobodu nám asi dal Bush s Gorbačovem na Maltě. Poláci vědí: svobodu dala Solidarita. Miliony občanů. To je poučení do Čech nepřenosné.
