To je vstřícný krok směrem k převleku strany. Grebeníček tvrdí, že se strana odchyluje od svého programu – to může znamenat, že se strana pokouší o nový nátěr, jakousi věrohodnější tvář, i když jen čert ví, co je to věrohodná tvář komunismu. Může to také znamenat jen vnitrostranickou bitku, na jaké jsou dějiny komunismu bohaté. V každém případě je ohlášený odchod Grebeníčka dostatečným krokem k tomu, aby vznikla náhlá politická hysterie: komunisté se přerodili, uzráli ke spojenectví.
Druhý krok je Paroubkův. Nebojte se, budete vládnout s námi, vzkazuje komunistům už delší dobu. Formu spoluvlády si dohodneme. Skrytou, či otevřenou.
Čekají nás tedy zásadní změny.
Příští volby už zase, jako před patnácti lety, budou plebiscitem o tom nejzásadnějším. Chci vládu s komunisty? Na to si bude muset každý volič odpovědět. Je to škoda, po patnácti letech bychom měli řešit subtilnější otázky – míru zdanění, zdravotní a důchodovou reformu, bezpečí občanů, fungování státu. Místo toho nás spojenectví KSČM a ČSSD vtáhne do neozbrojené občanské války, jejímž výsledkem nebude potřebná modernizace země, nýbrž další malátné prodlévání vyčerpaných stran.
Sbližování obou stran má svou logiku: jde-li ČSSD nalevo, nutně se s komunisty musí setkat. Potíž je, že pověst komunistů je špatná. Nejsou to žádní vznícení čtenáři Marxe, nýbrž zkušení cizopasníci, kteří se drží svého extremismu jako dobrého politického živobytí. Místo revolučních teorií nabízejí pestrou směs líbivých lží i nesplnitelných slibů.
Grebeníčkův odchod vyvolá v nepozornějších lidech nadšení: strana se modernizuje, poevropšťuje, loučí se s totalitní minulostí. Ve skutečnosti komunisti modernizaci nepotřebují, mohla by jim dokonce uškodit.
Pokud zavrhnou svou divokou rétoriku, splynou se současnou ČSSD k nerozeznání a jejich extremistické ctitele si najde někdo jiný.
K vládnutí se komunistické recepty nehodí, zato se hodí jejich hlasy v parlamentu. Paroubkovi, má-li reálně uvažovat o nějaké příští levicové vládě, ani nic jiného nezbývá než sblížení s komunisty. Čtyřkoalice je mrtvá a ODS se po nedobré zkušenosti s opoziční smlouvou se socialisty už nesblíží. V tom také vězí současný úspěch komunistů. Patnáct let čekali, až se jejich hlasy někomu naléhavě hodí. Vytlačili z politické scény všechny druhy extremismu tím nejobvyklejším způsobem: pojali extremisty všech barev do sebe. Účastí na vládě si uškodí – určitý počet extremistů je opustí, ale slast vlády za tu ztrátu stojí.
Riskantnější je spojenectví pro ČSSD. Žádné nové hlasy socialistům nepřinese. Mohou hlasy naopak ztratit. Pro mnoho příznivců ČSSD je styk s komunisty přec jen nepřijatelný.
Kdo touží po ostrém a řízném levičáctví, už nyní podporuje komunisty, kdo věří v demokratické reformní možnosti blairovského typu, může být bratříčkováním s KSČM znechucen. Paroubek si k tomuto tématu drží ing. Jahna, jehož tvář nastrkuje směrem k liberálnějším socialistům.
Víme, co je moderní hospodářství, co jsou nutné reformy, vzkazuje Jahnova bezmocná tvář. Komunistům naopak ukazuje Škromacha či Emmerovou. Naše ideály jsou podobné, říká. Paroubkův politický postup není složitý a marná sláva, připomíná časy restaurací a jídelen: slíbit všem všechno, zavázat si každého službičkou, dárečkem. Metoda je to zpočátku jistě efektivní, otázka je, co nastane, až veřejnost pochopí protichůdnost těch slibů.
Do voleb nás čeká ještě mnoho divných událostí. Vznikající spříseženectví se může náhle rozpadnout – pokud vznikne nějaký politický výtah čtyřkoaličního typu, který komunisty k moci nedoveze. Jeho konstruktéři nejsou však známi.
