Jak vzpomínáte na dobu devadesátých let, kdy jste pracoval v jeho kanceláři? Navázali jste bližší přátelství?
On vždycky tvrdil, že jsme jeho nejbližší spolupracovníci, ale i když si třeba s někým tykal, jako s Vláďou Špačkem, tak nikdy před námi. A já vůbec nemůžu říct, že mezi námi byl vztah přátelství. Byl blízký, laskavý a plný vzájemné důvěry. A to bylo maximum, co jsem mohl čekat. Víc jsem ale ani nechtěl. Musel jsem si na to zvykat, že si ho natolik vážím, abych mu vůbec mohl být prospěšný. Tak jsem se musel naučit říkat mu věci nepříjemné. Nebo mu něco důrazněji doporučit. A on na to slyšel. Víte, on byl v těchto věcech velice důsledný demokrat.
Slzy pro HavlaPohřeb: V pátek v poledne v chrámu sv. Víta Ostatky: Vdova položila růže, klaní se stovky lidí Státní smutek: Zákon nařizuje zavřít kasina Majetek: Ty restituce mi byl čert dlužen, říkal Havel Svět: Na pohřeb přijede Clintonová, Kreml mlčí Mladí komunisté: Odešel největší zrádce a nepřítel Kondolence čtenářů: Dík za statečnost a svobodu |
Jak vnímal kritiku?
Byl vždycky zvědavý na naše stanoviska. A my jsme věděli, co mu můžeme říct, a co ne. Že mu ten projev nesmíme pobourat, ta kostra byla zřejmá. A pak tam byly věci, které byly doprovodné, sekundární, tam si dal říct. V tom on byl skvělý. Byl nesmírně laskavý. Byl to můj nejlepší šéf, i když jsem nikdy neměl nouzi na dobré šéfy, ani za komunismu. Pořád byl ten náš vztah důstojný. No a s Havlem to bylo nejlepší.
Co to obnášelo být ředitelem odboru vnitřní politiky?
Když přijela má žena na Hrad a poprvé se představili, tak on řekl: "Paní Šolcová, nebojte. Váš muž u mě nebude mít moc práce. On bude mít na starosti jen celou republiku." Což je samozřejmě jen taková sentence. Já jsem tam měl asi čtrnáct špičkových odborníků na každou oblast. Mě se týkalo to přenášení informací, ta syntéza a potom to, kam on mě posílal za sebe.
Jak na tu dobu vzpomínáte? Bylo to hektické?
Několikrát jsem řekl, že bych tu zkušenost doporučil každému muži. Jednak, aby věděl, co je politika, jednak, že se přese všechno dá dělat slušně. To nebylo zaměstnání, to byla služba. Pracoval jsem i během nocí a kolikrát do rána. Když prezident odlétal a někoho jsme hledali, tak jsem musel i třeba za pomoci zpravodajských služeb toho člověka najít, i když byl v zahraničí. To bylo hektické a na to se výborně vzpomíná.
Volal vám třeba i o půlnoci?
Volal. Ale vždycky byl velmi laskavý. Stejně, jako když šel třeba přes moji kancelář. Vždycky po špičkách a říkal, abych se nedal rušit. Vždycky byl velice taktní.
Máte nějakou historku, která vám utkvěla v paměti? Kdy jste se třeba nejvíc zasmál?
Těch je spousta. To jsme jednou letěli na Moravu na povodně. Postihla Troubky. A než se nahodil motor vojenského vrtulníku, kterej dělá hroznej randál, tak jsme chvíli seděli a čekali. Havel se usmíval, díval na mě a pak říká: "Tak se mi o vás na dnešek zdál sen." A já jsem nic neříkal, protože to člověka překvapí. A on říkal: "Seděli jsme spolu ve staré radnici. A bylo tam prázdno. A vy jste mě upozornil, že tam v koutě sedí americký prezident Clinton, že bychom jej měli zavolat," vyprávěl Havel. On mi ale prý v tom snu řekl: "Nechme ho tam sedět." Vtom přišel generál Tomeček a říkal, že můžeme startovat. Takže už nevím, jak to dopadlo.
Jan ŠolcFilosof a pedagog se narodil 25. listopadu 1938 v Praze. 28. prosince 1989 byl kooptován do československého Federálního shromáždění. V letech 1996–99 pracoval v Kanceláři prezidenta republiky Václava Havla jako ředitel odboru vnitřní politiky. Přednáší externě etiku a rétoriku na Technické univerzitě v Liberci. Je ženatý, má dva syny a čtyři vnoučata. |
Jak vnímal současnou politiku? A takovou tu blbou náladu ve smyslu, kdy to vyřkl poprvé?
Já tohleto uvedu trochu na pravou míru. To už jsem byl na Hradě, když se tento obrat stal okřídleným. Blbou náladu vyjádřil guvernér České národní banky, tuším pan Kysilka. A Havel to někde po něm opakoval a už mu to zůstalo. Pochopitelně, co řekne Havel, to platí. Ale teď mě zaujala jedna věc a tu nechci zamlčet. Před necelými dvěma roky naprosto znechucen poměry řekl, že jej napadá, jestli to vůbec stálo za to. Listopad a celé to hnutí. Byl hodně skeptický. Velmi mě to překvapilo. Pochyboval o tom ve smyslu, jestli není tento národ nepřipravený a nezpůsobilý pro revoluci. Ale myslím, že to bylo jen takové povzdechnutí člověka, který je zklamáván dnes a denně tím stavem. Že to tak nemohl myslet.
Jaký měl vztah k Liberci?
Jezdil sem. Poprvé od revoluce byl v Liberci 27. května 1990, před prvními volbami, které lidem slíbil. A to bylo to velké setkání, kdy přišlo na náměstí prý víc lidí, než když přijel Hitler. Dokonce tam měli i nafukovací lehátka pro handicapované. Pořád to byla ještě ta obrovská euforie. A pak se tam objevil několikrát. Na Technické univerzitě, v nové knihovně i synagoze. Také jsem ho sem několikrát vzal.
Liberec je dnes už legendární tím, že tu prožil srpen 68.
To ano. Jinak já jsem s ním ležel při té palbě na náměstí a plížili jsme se pod palbou toho tankového kulometu do průjezdu jednoho domu. (čtěte o tom také zde) Byli jsme tam i s mojí ženou a s Třískou. Jenže já jsem Havla ještě tehdy neznal. On tady zažil vstup vojsk. Havel měl centrum v kavárně Praha a na radnici, tuším v zasedací místnosti. Odtud oslovoval všechny ty spisovatele, intelektuály světa. Byl velmi mladý, ale už se o jeho hrách vědělo. Vyvolal velkou odezvu ze zahraničí.
Tak dramatická událost se musí člověku zapsat do duše. Měl proto jiný vztah k Liberci?
Měl. Víte, já jsem se ho na to zeptal jednou večer v jednom hotelu u Olomouce. Zeptal jsem se, jestli na to vzpomíná. To jsem mu ještě neřekl, že jsme se plazili spolu. A on řekl, že Liberec byl jeden z jeho největších životních zážitků. Nejen proto, že zažil vpád, ale že se na nás střílelo.
