My oba ji máme - odvětí ona, načež on opáčí - miluji tě. Jaký div, že po odpovědi - já miluji tebe - ukončí Bush konverzaci duchaplným zvoláním - Amen.
Přesto se film v něčem věrně drží atmosféry, která před pěti lety, v době po teroristických útocích na USA, zavládla.
Ať už to totiž kritici americké vlády uznají nebo ne, tehdy se George W. Bush těšil prokazatelné podpoře nebo alespoň respektu značné části západního světa. A ať to naopak příznivci dnešní administrativy chápou nebo ne, tento kredit prezident Bush během uplynulých pěti let ztratil.
Žádný div, emoce přece vždycky vyprchají a odpůrci Ameriky i jiní levičáci se nakonec vrátí ke svému hanebnému přesvědčení - řekli by patrně Bushovi fandové. Jistě, ale musel být propad vážně tak hluboký? zeptají se skeptici a odpoví: ne, nemusel.
Bushův kredit v zahraničí i doma víceméně přežil první reakci; tedy vojenskou operaci v Afghánistánu.
Před pěti lety, tváří v tvář brutální ztrátě tolika amerických duší, se dalo těžko popřít, že Spojené státy mají právo na sebeobranu: protivník, který byl za útoky z 11. září zodpovědný, arciterorista Usáma bin Ládin a jeho smečka, opravdu v zemi uprostřed Asie sídlil.
Jestliže se však v případě Afghánistánu pracovalo s věrohodnými argumenty, o druhé hlavní operaci administrativy nelze něco takového říci ani náhodou; oficiálně předkládané důvody útoku na Irák se brzy ukázaly jako nepravdivé; přitom právě obsazení této země přivodilo zmíněnou ztrátu pozic Bushovy vlády.
Dnes už se snad všichni shodnou, že dobové vysvětlení, proč má být režim Saddáma Husajna svržen, bylo minimálně nerozumné.
Můžeme se domýšlet, zda tajné služby udělaly chybu, když tvrdily, že Saddám disponuje zbraněmi hromadného ničení a spolupracuje s Al-Kajdou, nebo zda tyto materiály dodaly, neboť po nich existovala v politickém vedení poptávka, tedy objednávka.
Válka v Iráku však nepředstavuje problém jen proto, že se zvolilo chybné oficiální zdůvodnění. Tato operace je problematická, i pokud studujeme, jaké pohnutky doopravdy Bushe a jeho lidi k útoku vedly.
Pomineme-li sice populární, avšak legrační tvrzení - za vším hledej ropu - objeví se přehled neudržitelných či krajně sporných myšlenkových pochodů.
Saddám byl určitě hnusný diktátor, ale takových je na světě dost i jinde: proč se tedy potom šlo jenom proti němu? Jak se zdá, američtí představitelé chtěli ukázat regionu, kde se rodí teroristé, že nikoli terorismus, ale demokracie je řešením.
Jenže stabilní demokracii v Iráku se násilným aktem zvenčí vybudovat nepodařilo. V zemi začali naopak řádit atentátníci s bombami, kteří tam za starého režimu rozhodně nebyli.
George W. Bush se při obhajobě irácké operace stále vrací k 11. září: stáhnout americké vojáky z Iráku by prý bylo vítězstvím islámských teroristů. To je bohužel pravda, jenže vláda se do nepříjemné situace dostala sama, když tuto frontu vůbec otevírala: vybrala si špatné bojiště, co více - ona si ho vytvořila.
Mezopotámie ve stavu faktické občanské války tudíž dnes začíná vypadat jako druhé 11. září, a to s mnohem horšími a dalekosáhlejšími důsledky. Můžeme jen doufat, že se Irák nakonec zázrakem uklidní. V opačném případě by nám taky nemuselo zbýt nic jiného než nějaká ta Bushova modlitba.
