Na pikantnosti tomu dodává fakt, že republika je možná od začátku mimo hru, protože Polsko je pro Ameriku výhodnější. Přesto "debata" znovu otevírá okno do české duše. Není to vždy hezký výhled.
Dobře, ať o tom tedy rozhodne referendum, řekli tradičně statečně politici. Umyli si ruce a přehodili odpovědnost na lid pod sebou.
Není to špatný nápad: podobně by lidé za ně mohli v referendu rozhodovat třeba o dohodě na zamezení dvojího zdanění, protože tomu rozumějí zhruba stejně.
Jistě, rakety jsou něco jiného. A přesně v tom je problém, jenže v opačném gardu.
Řekněte "americká raketová základna" a člověk si automaticky vybaví silo a mezikontinentální balistickou střelu s jadernou hlavicí, jaderný hřib a jadernou zimu. Brr. Jenže tahle raketa nepatří k těm, o nichž je řeč.
Spíš je to antiraketa. Pokud je něco v této kategorii zbraní skutečně jen pro obranu, je to právě ona.
Ale bude o tomhle někdo přemýšlet, až půjde k referendu? Spíš bude hlasovat proti radioaktivnímu mraku, aniž si bude lámat hlavu tím, že antiraketa ho nezpůsobí, nýbrž je tady naopak od toho, aby mu zabránila.
Je zvláštní, že politici nyní uznávají, že máme mozek, abychom mohli o raketách rozhodovat, když je předtím před námi tajili. Zřejmě si mysleli, že je utají napořád, protože v této zemi se nic neprozradí. Až by bylo hotovo, vypustili by fámu, že Američané v lesích u Dobříše hlídají mykologickou farmu.
Mlčet bylo špatně, neboť tajnůstkářství hodně zveličuje význam základny. Vzbuzuje představu, že se před námi tají něco nekalého - a to zase nahrává české iluzi o vlastní důležitosti.
Proto obhájci základny občas argumentují, jako by šlo o klíčový objekt hvězdných válek v Evropě a na české ochotě fatálně závisela budoucnost vztahů s Amerikou.
Odpůrci se zase tváří, jako bychom si kupovali poukaz na útoky teroristů, či jako by dokonce šlo o druhý srpen 1968.
Přehánění připomíná přepjatost kolem Svobodné Evropy: když před lety padlo rozhodnutí přestěhovat ji z Mnichova do Prahy, viděli v tom někteří nadšení komentátoři jasný symbol začlenění pod americké ochranné křídlo, ale za pár roků už to byla nevyžádaná zásilka a zaručená smrtelná hrozba, kvůli níž se chtějí na Prahu vrhnout všichni teroristé světa.
Ale i tohle něco připomíná. Je to příběh o tom, jak jsme chtěli do NATO a Unie, abychom nad nimi s blížícím se vstupem stále více ohrnovali nos. Pro nás, bezbranné, byla Severoatlantická aliance najednou rizikovým podnikem.
Pro nás, téměř bezvýznamné, se Unie stávala kyselinou, v níž se rozpustíme a přijdeme o vše včetně naší identity.
Tenhle tradiční příběh o míšení českých tužeb i komplexů má nyní pokračovaní. Neumíme se ubránit a víme to dobře. Ale když někdo brání nás, chceme si zachovat tvář tím, že mu řekneme: Doufám, že mě nebude otravovat pach vašeho střelného prachu.
Spousta lidí hned hovoří o ztrátě suverenity a o tom, že to stejně nebude fungovat. Jak české: proč se zkoušet bránit, když nemáme jisté, že to vyjde.
Pokud základna bude nakonec opravdu v Polsku, bude celá tahle debata zbytečná. Vlastně ne. Nebude. Aspoň se podíváme do zrcadla.
