Je to asi jedno, extremismus levice i pravice tu bude dál, rvačky na ulicích také, sympatie budou jednou u těch levicových vyzáblíků, příště u pravicových nařvanců. Lidí, které pouliční boje vzrušují, bude pořád dost a bude i hodně idealistů, kteří chtějí dát do plynu buďto Židy, nebo kapitalismus.
Idealismus je nepochybně porucha duše, zlomenina, kterou si každý opatří jinak, ale která všechny sjednocuje v řad, v boj, v prapor a heslo. Není hnusnější pohled než pohled na ječící zfanatizovanou pochodující mládež, ať už hlásá pád světového kapitálu, globálu nebo Židovstva.
Prapůvod poruchy je vždy stejný: znám pravdu a změním svět. Fuj.
Lustig o Osvětimi
Je jich pár, jsou to blbci, nemají žádný význam a vliv, ale proč nás tolik rozrušují? Pamětníci vědí, že jich mohou náhle být miliony. To je jisté nebezpečí – holínka, prapor, kukla, zpěv a pěst, to často a snadno zaujme.
Ale nejvíc člověka znepokojí otázka: Je to vůbec možné? Jak to, že po desítkách milionů vyvražděných nacisty a po desítkách milionů vyvražděných komunisty je toto stále znovu a ještě možné?
Nejvíc o tom řekl v sobotu spisovatel Arnošt Lustig. Přál těm pochodujícím blbcům čtvrt hodiny v Osvětimi. Možná by jim takové poučení osvítilo jejich nepříliš složité mozky.
Nic nevědí
Možná by je zarazilo, že jsou oni, obyčejní Slovani, z hlediska nacistické vědy podlidi, předurčeni ne k dozoru v Osvětimi, nýbrž k smrti tamtéž. Možná by je, synky z živnostenských, selských a podnikatelských kruhů, napadlo, že budou jako třída zlikvidováni, rozkulačeni, převychováni či zabiti.
Lustig má pravdu, blbci vůbec nevědí, o čem mluví, co vlastně chtějí. Líbí se jim jejich jednota, pochod, svornost, síla v ulici. O mučení, utrpení, vraždění nevědí nic. Nikdo jim to také neříká.
Zůstávají ve své samolibé blbosti, nic nevědí o táborech, o milionech lebek, kterými je území komunismu a nacismu vystlané. Nemají lidský zážitek z utrpení. Křišťálová noc – přinesla o ní vůbec nějaká televizní stanice pořádný program? Informaci hlubokou, lidskou?
Upevní se
Ale nemusíme ani tak daleko do dějin – kdo dnes ví o nelidskosti a krutosti komunismu? Proč si platíme "veřejnou" Českou televizi, když tuto službu neudělá? Proč nám o tom lže nejméně čtvrtina parlamentu, našich volených zástupců?
Až se blbec zleva či zprava dozví, k čemu jeho blbost vždy zákonitě vedla, polepší se? Ne. Socializace vesnice či vyhlazení Židů je vědecká, teoretická nauka, žactvo jí může uvěřit.
Jenže pak – v praxi – vezou Židy do plynu a na dvoře před statkem bijí děti kulaků. Zhroutí se pod touto lidskou emocí, pod tlakem této praktické krutosti, kterou každý vidí na vlastní oči, celá ta teorie? Ne, nezhroutí. Upevní se.
Hlavní záhada našeho století
Žádného komunistu ani nacistu krutost praxe nepostrašila tak, aby ideály opustil. Děti komunistů a nacistů – říkají si buďto národní mládež, nebo leninská antifa – pochodují ulicemi a zneklidňují nás svou naprostou iracionalitou. Jsou to světýlka příštího utrpení lidí.
Ale co s nimi? Copak je můžeme vybít, když jsou tak krutě nepoučitelní? Lustigu, vezmi je do koncentráku, oni se tam budou pošklebovat.
Co je hlavní záhadou jedenadvacátého století? Divíme se, že po tom všem, po té strašlivé zkušenosti, je ta hrůza zase zde. Je úkolem jedenadvacátého století pro tuto záhadu najít vysvětlení.
