U jednoho z meandrů říčky Rokytné na dohled od Jaroměřic stoupá dým z malého topeniště. V kotlíku začíná vařit kafe, které v noci zamrzlo. Drobná postava v oranžových teplácích, černé zimní bundě a s pletenou čepicí na hlavě drtí krustu ledu v hrnci.
"Dnes ráno šlo mytí v řece špatně, docela to přimrzalo na pusu a špina moc nešla z ruk," popisuje s břeclavským dialektem žena. Bezdomovkyně žije pod širou oblohou už dva roky. Přestála tam loňské kruté mrazy, kdy bylo několik dnů za sebou minus pětadvacet stupňů.
Naďa si u řeky sama vytvořila nové bydlení. I provizorní nábytek si stloukla.
Jak Naďa sama říká, má vatovaný spacák a deku. Jen tu postel schovanou pod jakési plátěné áčko si prý udělala moc blízko vody. "Jde to do těla. Když jsem se sem nastěhovala, voda stála. Teď teče a já to vlhko cítím," vysvětluje žena.
Stloukla si stolky a lavičky, mezi osiky natáhla houpací síť, do ní si dala oblečení. Kdesi sehnala starou autolékárničku a pevná obinadla z ní použila jako šňůru na prádlo. "Peru často," říká Naďa.
Na mrazivém slunci se třpytí jinovatka na přemáchnutých ponožkách. U stromu jsou porovnané boty, celkově má žena v přírodním bytě pořádek. Když ji neskolí ani tuhý mráz, existuje počasí, které jí činí problém?
"Dnes svítí aspoň ten kulatý," mávne rukou ke slunku. "Nejhorší je, když hodně prší. Zlé je, když přijde velký černý mrak nad koruny stromů a začne to a nepřestane několik dní. To se tu pak žije blbě," objasňuje Naďa.
Připlavali lidé na matraci. Ti čuměli, co to tu je
Nebývá nemocná? Trápí ji prý hlavně chronická rýma. Loni Naďu doktorka v Břeclavi operovala, protože ji kvůli ucpanému nosu bolela hlava.
Sama u řeky se nebojí. Lidé ji občas chodí okukovat. "Jednou se stalo, že připlavala po řece mladá dvojice na matraci. Ti čuměli, co to tu je," směje se Naďa bezzubými ústy, až se zalyká. První noci prý byly divné, ale rychle si zvykla, rozsvěcí si svíčky, má baterku.
Naďa podle svých slov pochází z Hustopečí, měla dům v Tyršově ulici tady v Jaroměřicích. Ale přišla o něj. Měla i rodinu - manžela, syna Michala a dceru Šárku. Když na ně přijde řeč, je nesvá a mluvit o tom nechce. Jednou řekne, že Šárka umřela, podruhé, že možná žije s tátou někde u Mariánských Lázní. Michala měla v patnácti. Co s nimi všemi je, netuší.
Naďa měla velkou lásku Zbyňka. S ním pracovala, vozili ojetá auta, pendlovali mezi Prahou a Brnem. Pak jí ho však přebrala kamarádka Žaneta z Ostravy.
Čím se bezdomovkyně Naďa živí? Peníze nemá, někdy jí známí něco přinesou. Má ráda toustový chleba. Jablka zase vůbec nejí, nemá je čím kousat. Hrušku si dá, jen když je přezrálá. Mezi věcmi u řeky jsou i lahve s nápisem griotka, PET lahve od laciného vína. "Je šumivé, chutná mi," zamlaská Naďa.
Proč se nepřestěhuje do azylového domu? "V Brně je hodně lidí a není tam místo. Bydlela jsem v Jaroměřicích v baráku u školy, měla jsem tam postel a skříň a v ní svoje věci. Ale pak už tam nešlo být, tak jsem teď tady," podotýká žena. Sahá po růžových rukavicích, co visí na šňůře a obléká si je na holé ruce. "Nějak přituhuje, nebo co."
