ČLOVĚK RYCHLE PUSTNE
Na prudkém slunci se vedle Paulíka ze spánku na matraci právě probírá snědý muž. Na nohou má špinavé kalhoty a tlusté ponožky. Vstane, dopotácí se k hráčům karet, kde si ubalí cigaretu. Když si zapálí, znovu se bezvládně svalí na matraci. "Jirka, to je vášnivý bezdomovec," komentuje jeho stav Petr Klein.
Přes bývalou náplavku na štěrk přichází další z bezdomovců. Podle svých slov pracoval celou noc. "Skládal jsem lešení, deset hodin. Hodí mi to ale pár stovek," prohlašuje zhruba třicetiletý muž, který si přeje zůstat v anonymitě. Sedne si do trávy a také si ubalí nezbytnou cigaretu. "Peníze se ušetřit dají, ale já je většinou utratím za hulení." Cigareta ho uvolní, přimhouří oči a poznamená: "Člověk tady může rychle pustnout. Musí se tomu bránit aktivitou. To znamená, že když má šanci jít si vydělat, tak jde." "Peníze jsou hnací motor," přizvukuje od karet Paulík. Tvrdí, že nyní v létě lze vydělat až patnáct tisíc korun měsíčně.
Vyjmenovává nejrůznější způsoby, jak k penězům přijít. Nejčastěji dostávají peníze za vykládání kamionů. "Vždycky ráno čekáme, jestli nějaký podnikatel na ten den nepotřebuje pracovní sílu. Kamion dokážeme vyklidit za dvě hodinky. Většinou platí pět set korun za jeden vůz," popisuje Paulík.
WILLIS NENÍ SVOBODNÝ
Kromě vykládání kamionů občas za menší úplatu pomohou tamním rybářům, bývají také najímáni na sezonní práce majiteli poutí či cirkusů, vypomáhají třeba i jako pořadatelé na fotbalových stadionech nebo hrají ve filmech jako komparsisté. Zhruba před třemi měsíci skončili v Milovicích s natáčením filmu Hartova válka, kde hlavní roli ztvárnil slavný americký herec Bruce Willis.
Jaké pocity měli, když se na jednom "place" ocitli s touto hvězdou? "On má svoje prachy, ale na druhé straně je omezen smlouvami. Já mohu žít, jak se mi zlíbí, naprosto svobodně, když se mi do práce nechce, nejdu. Spíše než bezdomovci jsme tuláci, když nás tento styl života přestane bavit, řekneme si dost," říká Paulík.
Připouští však, že jeho "svobodné tuláctví" není tak nezávislé. "Armáda spásy je pro nás jistotou, základnou. Víme, že tam dostaneme najíst, nějaké to oblečení, že tam seženeme přes její zaměstnance i práci." Svým způsobem života se ani nijak nechlubí, naopak, snaží se ho utajit. "Většinou na veřejnosti říkáme, že se sejdeme v Olympu, což je taková nóbl restaurace. Lidi si nemusí myslet, že jsme houmlesáci."
ŘEKU VELMI MILUJÍ
Nemusí platit nájem, protože spí ve squatu, dřevěných domcích, které tu zůstaly a chátrají, oblečení jednou za dva měsíce dostanou v Armádě spásy. Na co potom jdou jejich vydělané peníze? "Většinou nakoupíme jídlo, cigarety, trochu alkoholu. Jednoduše s penězi se dá žít na určité úrovni," podotýká Miroslava Růžičková, která chodí s Jaroslavem Paulíkem. Na ulici za ním doslova utekla. "Na ulici mě přivedla láska," prozrazuje.
Ze squatu vidí na dům, kde ještě před půl rokem žila se svým mužem a dítětem. "Mlátil mě a úplně na mě kašlal. Rozhodla jsem se pro svobodu ulice," tvrdí. "To já se zamiloval do řeky, uklidňuje mě, na jejích březích medituji," přeruší ji Petr Klein.
Není sám. U Vltavy vysedává přes den řada bezdomovců. "U vody většinou vzpomínám. Někdy se vyděsím, když zjistím, kolik let mi už uplavalo," říká postarší muž s plnovousem. Miroslava Růžičková však v řece také vidí budoucnost. "Život je pořád v pohybu dopředu. Doufám, že i já s Jardou se jednou pohnem a nastěhujeme se třeba do nějaké garsonky." Snaží se, jak neustále opakují, žít na určité úrovni, nechtějí skončit nekonečným vysedáváním u tamní večerky, kde někteří bezdomovci propíjejí celé dny.
