První podání se v tenisu hraje s větší razancí a rizikem, ve snaze okamžitě skórovat. To se Andreji Babišovi od 6. prosince, kdy byl poprvé jmenován premiérem, nepovedlo, jeho vláda se důvěry nedočkala. Přesně po půl roce dnes začne jeho druhé podání.
To už se hraje s menší razancí, na jistotu, tedy sice s nižší nadějí na rychlý bod, zato tak, aby se podávající vyhnul nepříjemné dvojchybě. A to přesto, že česká ústava na rozdíl od tenisových pravidel umožňuje i podání třetí.
Ve srovnání s minulým, trochu furiantským pokusem o vládu, kde úspěch nečekal snad nikdo, ten druhý, ve středu začínající, zatím vypadá pro premiéra podstatně nadějněji. Program možné vlády ANO a ČSSD je předem dojednán, pravidla fungování koalice taktéž, resorty jsou rozděleny. A podle průběžných výsledků se referendum v ČSSD kloní spíše k názoru do vlády s hnutím ANO jít.
Vše může trochu zkomplikovat personální spor s prezidentem o obsazení ministerstva zahraničí, ale půjde spíš o pevnost nervů – na větší než kosmetickou překážku hlava státu ústavní sílu nemá. Nehledě na to, že uplatněním druhého pokusu a ustavením funkční vlády přijde Zeman o mnohé páky a bude se muset spokojit s místem v Babišově stínu.
I když je vláda ANO a ČSSD zatím v prenatálním stadiu, už teď lze z různých náznaků odhadovat, jak by mohl vypadat jejich budoucí modus vivendi. Předně by na rozdíl od časů Sobotkovy vlády mohly na váze dramaticky ztratit komunikační či ryze osobní překážky. Vzájemná náklonnost, jakou si Babiš s Hamáčkem veřejně vyjadřují, je u dvou heterosexuálních a šťastně ženatých mužů až nápadná. Ale vyčkejme, zda tato selanka přežije i první koaliční krizi.
Klíčový bude vzájemný respekt
Funkčnost vládního stroje významně ovlivní to, zda Babiš, rozený predátor, dál udrží na uzdě své nutkání vyhrát každý mač třikrát 6:0, vládnout jen po svém a ničit všechny kolem sebe. Tedy respektovat koaličního partnera a podělit se s ním o politický zisk z vládnutí.
A opačně: zda ČSSD bude schopna respektovat volební výsledek a svou juniorní roli v koalici. Neboli spokojit se s tím, že může spoluurčovat vládní kurz a profitovat z toho, že je ANO prosto jakékoli ideologie, a tedy programově velmi tvárné.
A pak je tu nevyzpytatelný faktor jménem KSČM. Zadarmo menšinový kabinet držet nebude, komunisti nejsou blázni, platit se bude programovými ústupky i funkcemi. Ve sporu o zahraniční mise KSČM ukázala, že sice zařinčí zbraněmi, ale pak realisticky stáhne ocas, u zdanění církevních restitucí zase předvedla, že jí jde hlavně o to, jak podporu vládě co nejlépe marketingově prodat svým voličům.
Lze proto doufat, že KSČM nebude svou roli šponovat. Její obrovskou výhrou je už to, že byla po čtvrtstoletí přizvána k vládnímu stolu. A ví, že až vznik vlády umožní, bude hodně obtížné ji svrhnout.
A k této sérii vládních kondicionálů přidejme jednu smutnou jistotu: kabinet v tomto složení a s touto podporou nemůže nic jiného než dokončit to, co nestihl ten předchozí, Sobotkův. Tedy posunout zemi ještě víc směrem k dohlížitelskému státu, omezování individuálních svobod, zásahům do volného trhu, k příkazům, kvótám a regulacím.
