Zvyšuje se množství lidí bez domova v souvislosti s koronavirovou pandemií?
Neřekl bych, že se číslo dramaticky zvyšuje. Náš odhad je, že lidí bez domova může být mezi padesáti a sedmdesáti tisíci. O některé služby byl o něco větší zájem, hlavně v první vlně, kdy část pomocných služeb stála.
Je ale také pravda, že se přerušily některé krátkodobé práce pomocného charakteru, které lidé bez domova občas využívají jako formu přivýdělku nebo výdělku. To logicky mělo dopad. Řada lidí s nízkým vzděláním zase pracuje ve službách, které jsou nyní zavřené. Část z nich tak již práci ztratila nebo ještě ztratí, někteří mohou být ohrožení ztrátou domova.
Obecně má pandemie vliv na dalších zchudnutí těch nejchudších. Naopak samozřejmě nedopadne na lidi, kteří jsou nyní na „home officu“. Ti jediní na tom vlastně „vydělají“, protože nemají kam chodit, a proto neutrácí.
Pandemie tak může mít vliv na zvýšení rozdílu mezi bohatými a chudými?
Právě lidé odkázaní na příjem z nyní uzavřených provozoven, jako jsou provozní dělníci, uklízečky, mohou nyní skončit na ulici. Plus tam mohli skončit lidé, kteří bydleli na zaměstnanecké ubytovně a o práci přišli.
Jak to bylo v první vlně se službami pro lidi bez domova?
Možná je dobré vědět, že pro lidi bez domova nefungují jen třeba azylové domy, ale i noclehárny či denní centra, z nichž některá nebyla dotčena skoro vůbec. Třeba azylových domů se to týká jen velmi okrajově, protože tam je poměrně stabilní osádka, lidé v nich bydlí dlouhodobě. Došlo v nich k nějakému zamezení vycházení nebo návštěv, uvnitř ale domy běžely v podstatě v normálním režimu.
Kvůli mrazu zemřeli na jihu Čech už dva bezdomovci, strážníci je víc hlídají |
Významně se to ale dotklo nízkoprahových služeb, jako jsou noclehárny nebo denní centra, kde bylo třeba nastavit režim 24/7. To znamená, že lidé neodcházeli ven a také tam nepřicházeli žádní noví. Smyslem bylo zamezit setkávání velkého množství různých lidí a tím i zavlečení nákazy.
Nevedlo to k nějaké nevoli?
Nešlo o nějaký zákaz vycházení, to by byla špatná interpretace. Spíše jsme se je snažili maximálně motivovat, aby nevycházeli – zajišťovaly se třeba nákupy všech potřebných věcí včetně kuřiva. Nebo jsme šli tou cestou, že kdo chce odejít, ať jde. Ale ať také počítá s tím, že zpátky už ho třeba v nejbližším čase nepustíme, protože chceme ochránit lidi vevnitř.
Pak jste, předpokládám, pomáhali i v terénu.
Ano, bylo třeba posílit terénní služby. Ty pomáhají lidem, kteří zůstávají na ulici. Jednak jsme poskytovali samozřejmě nějaké jídlo, ale také informace. Lidé, kteří nechodili do žádných podpůrných zařízení, často v první vlně nevěděli, co to je za virus a co způsobuje. Nejen pro lidi bez domova to bylo na jaře neznámé a frustrující. A rozváželi jsme i nějaké zdravotní prostředky, tedy roušky, případně respirátory či dezinfekci. A hlavně jsme předávali instrukce, co dělat, kam nechodit.
Obava z počasí vítězí
To se bavíme o první vlně, ale jak to je nyní?
Teď se to mění v kontextu počasí. Když je v těchto dnech v některých částech republiky krutý mráz, případně se teploty pohybují kolem nuly, je počasí vysoce nebezpečné a my jsme na několika místech stáli před rozhodnutím, jestli více bojovat proti mrazu a nebezpečí umrznutí, nebo být opatrnější vzhledem ke covidu.
Vesměs u nás vítězí obava z počasí. Takže se snažíme kapacity pokud možno neomezovat, byť máme nastavená různá režimová opatření, tedy pravidla, jak mají být umístěné stoly v jídelně, jak mají být umístěné postele. Je to ale vždy takový kompromis mezi nějakým ideálem a situací, kdy budou desítky lidí spát venku jen kvůli tomu, že jsme zavedli bezpečnostní opatření. Covid je samozřejmě může nějakým způsobem napadnout, ale pravděpodobně je nezabije. Když zůstanou venku na mraze, mohou z deseti lidí dva opravdu umřít.
Jak častí jsou vlastně mezi lidmi bez domova senioři a další příslušníci rizikových skupin?
Moc lidí straších šedesáti let mezi nimi není, jsou to spíše jednotlivci. Pro osoby bez domova v seniorském věku provozujeme přímo specifické zařízení s názvem Přístav. Tam se nákaza bohužel postupně také objevila. Podařilo se nám to ale vždy zachytit, aby nákaza zůstala jen třeba na jednom pokoji.
Je schůdné ty lidi testovat, nebo by to bylo příliš nákladné?
U pobytových služeb prochází klienti standardně kontrolou lékaře. V azylových domech máme zařízení na antigenní testy, takže tam to probíhá každý týden. V seniorských domovech Přístav pak probíhá plošné testování řízené ministerstvem každých pět dní. Jinde se sledují příznaky, při vstupu se měří alespoň teplota a podobně. Je to asi nejdostupnější možnost, aby to bylo reálné finančně i časově.
NocleženkaNocleženka je poukaz, který jednomu člověku bez domova umožní strávit noc v teple. Nezahrnuje pouze nocleh samotný, ale i stravu či třeba možnost schůzky se sociálním pracovníkem. Nocleženky může přes internet pro lidi bez domova zakoupit úplně kdokoliv. |
Když vezmu váš asi mediálně nejznámější projekt, Nocleženku, funguje nyní normálně?
Ano, není to nijak omezené. Smyslem je zapojit do celé věci veřejnost, ale také umožnit přespání lidem, kteří nemají ani na nějaký symbolický poplatek. V jiných službách platí člověk třeba třicet nebo čtyřicet korun, je to skutečně spíše, aby se učili, že vše na světě něco stojí. Nicméně reálné náklady jsou vyšší a jsou placené z různých dotací a podobně. Přes zimu, když mrzne, ale bereme skutečně každého. A veřejnost tomu naštěstí fandí.
Nyní platí zákaz nočního vycházení. Část lidí bez domova ale nemá kam jít. Je to problém?
Od samého začátku jsme iniciovali dopisy, psali jsme panu Hamáčkovi (ministrovi vnitra Janu Hamáčkovi, pozn. red.) a požadovali, aby se vytvořila nějaká jasná regule, která policistům, případně strážníkům jasně sdělí, že člověk, který nemá žádné „doma“, kde by se mohl zdržovat, nařízení neporušuje. Byl by to úplný paradox, aby člověk bez domova byl ještě potrestán za to, že nemá kde bydlet.
„Nikdo se nerodí se stejnými předpoklady pro zvládnutí svého života, nikdo nemá stejnou mentální odolnost. Existují tisíce různých příčin, proč se někdo dostal do takové situace.“
Jan František Krupa Národní ředitel sociálních služeb Armády spásy
Jak se vlastně lidí bez domova dotklo, že zmizeli třeba turisté? Stoprocentně se to části lidí dotklo. Řada z nich, především v Praze, si své živobytí doplňovala financováním z nějakých darů. Logicky je ovlivní, když teď lidé ven prostě nechodí a nejezdí sem cizinci, kteří byli hlavním zdrojem příjmu.
Systém je u nás nastaven tak, že nikdo nemusí vyloženě živořit. Máme dávky na živobytí, příspěvek na bydlení a podobně. Když si ale chce takový člověk zajistit třeba nějaké kuřivo nebo oblečení, na to ty peníze již nezbudou. Nechci to obhajovat, ale je logické, že pak sáhnou po tom, co vyhodnotí jako důležité. A to nemusí být nutně kvalitní strava nebo třeba oblečení. A to teď není.
Zasáhl vás v poslední době nějaký konkrétní příběh?
Přímo nějaký příběh mě takto z hlavy nenapadá. Věnuji se tomu dlouho, v oboru jsem 24 let, a musím říct, že stále se mě řada situací dotýká. Kdykoliv člověk přijde třeba do azylového domu, kde jsou maminky s dětmi – chodíme takto třeba ve vánočním čase předávat nějaké dárky a podobně – nebo když vidíte někoho, kdo má skutečně jen jednu nějakou igelitku a nic víc...
Cítím, že prostě není možné nad někým jen tak zlomit hůl, i když se třeba chová, jak se chová, i když si mnoho věcí zavinil. Protože já jsem se přece nenarodil do stejné situace jako on, nezažil jsem jeho dětství, neprožil jsem jeho utrpení, zranění, problémy. Nikdo se nerodí se stejnými předpoklady pro zvládnutí svého života, nikdo nemá stejnou mentální odolnost.
