Čtvrté unesené letadlo se cestou zřítilo, ale podle zprávy vyšetřovací komise (k přečtení na www.gpoaccess.gov/911) mířilo na Washington, kde chtěli islamističtí teroristé zasáhnout další symboly Ameriky, buď Bílý dům, sídlo výkonné moci, nebo Kapitol, sídlo americké legislativy.
Již výběr cílů této nebývalé a dlouho připravované akce je pozoruhodný: teroristé nezaútočili na to, v čem je větší síla Ameriky než v okázalých budovách a majetku: na vynikající vysoké školy, na komunikační a dopravní infrastrukturu, na nezlomný elán občanů a jejich napřímenost, na duchovní a vzdělanostní sílu země včetně jejích občanských sdružení a církví.
Snad bude znít triviálně, když budu konstatovat, že jsou Američané bytostnými optimisty. Nejsou národem zamračených a ušlápnutých škarohlídů, nepočítají vždy s nejhorším, nikdy si neřeknou, že vše je ztraceno. Nejsou asi schopni podnikat rozsáhlá preventivní opatření proti nebezpečí, které se ještě naplno neprojevilo. Stejně jako Britové, které kdysi Napoleon nerozvážně označil za národ hokynářů, počítají náklady a mnohokrát zvažují, zda se navrhovaná opatření vyplatí.
Zdánlivá inertnost americké společnosti (viz např. neměnnost Ústavy Spojených států, lpění na kolegiu volitelů při prezidentských volbách) někdy působí dojmem spícího obra. V minulosti lákala a dráždila různé dravce a konkurenty, nezřídka trpící různými komplexy. Příklady se samy nabízejí: přepadení Pearl Harboru Japonci, Chruščovovo chvástání, že Sovětský svaz do roku 1970 "dostihne a předstihne" USA, zaspání v rozvoji raketové techniky v 50. letech 20. století. Reakce Američanů na tyto výzvy jako by se řídila stejným modelem: po počátečním šoku a někdy i trapném vzájemném osočování (podobném, jakého jsme svědky nyní, v prvních dnech po neworleanské katastrofě) si neřekli jako leckterý Čech, Moravan nebo Slezan, že se nedá nic dělat, vyhrnuli si rukávy a dali se do odstraňování následků pohrom. Zanedlouho opět získali iniciativu.
Viz průběh druhé světové války, viz projekt Apollo, který Američanům nedlouho po sputnikovém šoku přinesl prvenství v letech do vesmíru. I na šok z 11. září reagovali Američané obdobně. Mimo jiné provedli důkladnou revizi všech myslitelných ohrožení terorismem, posílili ostrahu důležitých budov a bodů infrastruktury.
Pochopili, že boj s terorismem nelze v dohledné době definitivně vyhrát, že je s touto hrozbou třeba žít, že islamističtí teroristé nenávidí jejich zemi ne za její činy a politiku, ale proto, že vůbec existuje, že jí vyčítají především její hodnoty.
Nebuďme pověrčiví a odvažme se konstatování, že od 11. září 2001 k dalším srovnatelným teroristickým útokům na území USA nedošlo.
Islamističtí teroristé se zaměřili na jiné části světa včetně Evropy, která se stala "měkčím" cílem než USA. Nezapomínejme, že zatímco teroristé z 11. září přišli z arabského světa, nedávné útoky v Londýně spáchali lidé, kteří se ve Velké Británii narodili, kteří měli britské občanství.
Teroristické útoky z 11. září americký národ nerozvrátily a neoslabily, nýbrž sjednotily a posílily. Prezident měl tehdy devadesátiprocentní podporu. To, co národ rozdělilo a rozděluje, přišlo později, v roce 2003, kdy se Georgie W. Bush – z důvodů, které v kritickém zkoumání neobstály – rozhodl sesadit irácký režim.
