4:3 při opeře

Mistrovství světa v hokeji pravidelně přináší vzpomínky na slavné okamžiky našeho hokeje, mezi nimiž k nejznámějším patří historie dvou slavných pátků v roce 1969. Rád bych připomenul malou a celkem bezvýznamnou kapitolku druhého slavného pátku, která se odehrála v Olomouci.

Studoval jsem tehdy v Ostravě a k rodičům do Olomouce sem zajížděl někdy na víkendy. V době MS 1969 ve Stockholmu jsem přijel jako obvykle v podvečer v pátek a hned po příjezdu mi naši nabídli, jestli nechci jít večer na jejich abonentky do divadla na operu Svatopluk.

Bude se to zdát neuvěřitelné. ale já v tu chvíli neuvědomil, že večer hrajeme s Rusákama a nabídku jsem přijal, dokonce jsem ještě vytáhl kamaráda. Návštěvnost olomouckého divadla byla vždycky vysoká a kulturnost publika na vysoké úrovni. Ten večer bylo ale divadlo poloprázdné a řada diváků měla po kapsách tranzistoráky, které během představení potichu poslouchali a kupodivu to nikomu nevadilo.

I výkon herců byl poněkud málo přesvědčivý. Po prvním jednání se herci jako obvykle ukláněli a najednou jeden ze Svatoplukových synů (myslím, že to byl pan Šifta) ukázal publiku dva prsty na jedné, pěst na druhé ruce a všechny zuby v širokém úsměvu. Jak jsem řekl, hlediště bylo poloprázdné, ale tento výkon odměnilo bouřlivým potleskem.

Druhé jednání bylo ještě nervóznější a zejména méně informovaná část publika s napětím očekávala děkovačku. K našemu zklamání jsme uviděli na jedné ruce čtyři a na druhé tři prsty a úsměv byl poněkud rozpačitý.

Během třetího jednání už nestáli za moc ani herci, ani orchestr a diváci se víc než operou zajímali o informace o stavu utkání, které běhaly po hledišti tichou poštou. Všichni jsme nedočkavě počítali vteřiny, když najednou se z orchestru vynořila ruka, ukázala napřed čtyři prsty, pak tři prsty a pak udělala světoznámé gesto, které říká finiš, konec a šmytec.

I když to operní publikum nedělává, divadlem zahřměl uprostřed árie bouřlivý potlesk, který brutálně přerušil hudbu a zpěv a vlastně ji ani nepřerušil, protože tleskali nejen diváci, ale i herci a členové orchestru s dirigentem v čele.

Že ten večer neskončil poklidnou cestou domů, ani návštěvou vinárny, že jsme se přidali k davu, který jásal po ulicích, znovu vykřikoval výsledek a zpíval Běž domů Ivane a řádil do časných ranních hodin je snad jasné, ale to už je věc, která je známá a do té mé kapitolky přímo nepatří.
Jiří Míka, Ostrava
[mailto:[e-mail]]