Přes pražské velvyslanectví někdejšího západního Německa tehdy za vysněnou svobodou nakonec emigrovalo asi patnáct tisíc lidí. Ambasádu si jako přestupní stanici pro útěk za železnou oponu zvolili záměrně. Předtím jim byl totiž znemožněn útěk přes Maďarsko, který umožnila demontáž plotu mezi Rakouskem a Maďarskem. To začalo 2. května 1989 z ekonomických důvodů demontovat technický signalizační systém na hranici s Rakouskem, protože na jeho údržbu a obnovu neměla komunismem zdevastovaná země prostředky.
Rozhodnutí maďarských politiků se stalo jednou z předzvěstí brzkého pádu komunistických režimů ve střední a východní Evropě. Třeba jen 19. srpna se během Panevropského pikniku prodralo do Rakouska na šest set východních Němců.
Když se východoněmeckému režimu podařilo tuhle trasu za svobodou svým občanům znemožnit, Československo se na konci srpna 1989 stalo poslední zemí, do které mohli východní Němci vycestovat bez zvláštního povolení.
Cesta vedla přes Prahu
Jejich cesta do západního Německa tak vedla přes Prahu, kde od srpna do listopadu hned třikrát zcela naplnili velvyslanectví Německé spolkové republiky. Třípatrové palandy tehdy stály s výjimkou bytu velvyslance všude uvnitř paláce. Bílé stany Červeného kříže obsadily každé volné místo v zahradě. Pečlivě sestříhané trávníky na zahradě se proměnily v bahnitá oraniště. Uprchlíci spali dokonce i na širokých barokních schodech paláce.
„Když jsem přelezl plot velvyslanectví, poprvé v životě jsem se cítil svobodný. Německé velvyslanectví považuji tímto za místo, kde jsem se znovu narodil,“ říká dnes o svém exodu z NDR do Spolkové republiky Německo Jens Hase. Situace v paláci přitom hrozila přerůst do humanitární katastrofy.
Proslov ministra se utopil v jásotu
Německý exodus z Východu na Západ naštěstí včas ukončila památná slova německého ministra zahraničí Hanse Dietricha Genschera, který přijel osobně situaci v Praze vyřešit. K uprchlíkům shromážděným na nádvoří a v zahradě promluvil z balkonu paláce: „Milí krajané, přišli jsme za vámi, abychom vám sdělili, že dnes se vaše vycestování do Spolkové republiky Německo stalo možným,“ řekl Genscher.
Muzikou proti režimu. Na koncerty se sháněla razítka a maskovaly kapely |
Tedy spíše tak úplně nedořekl. Už v polovině věty ho přerušily radostné výkřiky tisíců lidí, kteří jeho slova poslouchali pod balkonem Lobkovického paláce. Tento slavný projev připomíná pamětní deska zasazená do zábradlí ambasády.
Genscher moc dobře chápal jejich pocity, v roce 1952 sám odešel z východu na západ Německa přes Západní Berlín. Ve svém legendárním projevu jim mohl také oznámit, že nemusí na vycestování čekat nijak dlouho – ještě ten samý večer, kdy k nim promluvil, tedy 30. září 1989, je začaly autobusy odvážet na libeňské nádraží, kde na ně čekal speciální vlak.
Po složitých diplomatických vyjednáváních totiž umožnil východoněmecký režim lidem namačkaným na ambasádě vycestovat zvláštními vlaky do SRN. Komunisté však měli jednu zvláštní podmínku: vlaky musí projet přes území NDR.
Do poslední chvíle tak uprchlíci neměli jistotu, že neskončí ve vězení. Vlak ovšem v pořádku dojel do cíle a Němci o tomto exodu mluví jako o prvním kameni vylomeném z Berlínské zdi. Ta padla zhruba měsíc poté, 9. listopadu. Cesta ke sjednocení Německa byla volná.
Praha plná trabantů
Vozy Trabant, vyráběné vy východním Německu, před 25 lety zaplnily Malou Stranu a staly se jedním ze symbolů exodu z NDR v roce 1989. Prchající Němci je parkovali v pražských ulicích kam to jen trochu šlo a opustili je. Toto rozhodnutí pro ně určitě nebylo snadné, na bakelitový stroj se v Německu tehdy čekalo i dvacet let.
Když uprchlíci odešli, jejich vozidla s neodmyslitelnou cedulkou DDR v ulicích zůstala. Většina aut padla za oběť zlodějům. Z některých byl vyrabován vnitřek, jiná byla úplně rozebrána. Veřejnost tehdy podle historika Oldřicha Tůmy reagovala na situaci různě. Od vykradačů opuštěných aut přes zvědavce, kteří se na ambasádu jezdili dívat jako na atrakci až z Moravy, po pomoc lidem v nouzi.
„Zároveň tehdy bylo většině lidí jasné, že se jedná o krizi režimu. Posilovalo to tušení, že se něco významného mění a něco neodvratně zaniká,“ uvedl Tůma v časopise Soudobé dějiny.
Fakta o Východním Německu
|
