Významný představitel humanistické psychologie Maslow si dal tu práci, že stanovil kritéria zdravé osobnosti. Jedním ze třinácti takových kritérií je schopnost rozlišovat mezi cíli a prostředky. Přeneseme-li toto kritérium do společnosti, pak si bohužel musíme připustit, že dle tohoto kritéria zdravá není.
Nezaměňujme nástroje a cíle
Vezměme vnímání ekonomiky. Stala se cílem, ačkoliv by měla být nástrojem. Od politiků neustále slyšíme, jaké jsou problémy s financemi, jak důchodci ujídají a budou ujídat ze společného krajíce; teď ekonomika s novou vervou vtrhla do zdravotnictví. Jsme tak svědky toho, že rodičky a novorozeňata budou platit za to, že porodily a že se narodila.
Vlády se tu sice střídají, jenže český stát se beztak neustále zadlužuje, přičemž každý z těch kabinetů nakonec sahá k tomu, že ubere těm, kdo se snaží chovat jako zdravá buňka společnosti. Zdravá buňka má zakódováno dělat poctivě svou práci a spolupracovat s ostatními. Kdežto rakovinová buňka je sobecká, nespolupracuje, byť je v konečném výsledku sebedestruktivní. Má-li organismus zůstat zdravý, je třeba posilovat jeho imunitní systém, tedy zdravou část, která naplňuje své poslání.
Nepodporujme „schízu“
Jakmile totiž zaměníme nástroje za cíl, rozvine se nejen akcentace konzumu, nýbrž i liberální postoj k nekalému získávání peněz. Uvedu známý příklad z médií. Mladý muž s přítelkyní ujíždějí bez zaplacení od benzinové pumpy, neuposlechnou policejního příkazu k zastavení. Policie oprávněně použije zbraň. Je těžce zraněna spolujezdkyně, což nepochybně je osobní tragédie, to je jasné. Jenže co se odehraje v médiích? Zlodějna onoho původního aktu u pumpy je potlačena do pozadí - vždyť krást se tak nějak může…
Média se tímhle přístupem podílejí na psychopatizaci společnosti. Ztrácí se tak výchovný (i když v tomto případě krutý) efekt v možnosti poznání, že zlodějna je rizikové povolání. Navíc vlévá se tím nejistota do chování policistů, propuká u nich „schíza“ či takzvaná „dvojná vazba“- ať udělám cokoliv, je to špatně.
Můj kamarád měl zkušenost, ostatně nijak výjimečnou, s vlastní bezmocí. Na jeho pozemku si udělali neznámí aktéři terč ze stěny jeho chaty, do níž stříleli ostrými náboji. Policie prohlédla místo činu a případ uzavřela tím, že škoda nepřesahuje dva tisíce korun a tudíž jde o pouhý přestupek, nikoliv o trestný čin. Vedle toho se jeví krádeže polen dřeva jako nicotnost. Co lze v těchto případech mikromožností občana udělat? Leda tak rozvěsit cedule s rázným textem typu „Kdo tento plot přeskočí, už si nikdy neskočí“. Lidská práva si přisvojují ti, kteří se chovají ne-lidsky, zatímco ti, kteří se chovají lidsky, „utřou“.
Více čísel, prosím
Vlády nás přesvědčují o nutnosti důchodové reformy se stále hrozivěji se zvyšující věkovou hranicí nároku na důchod. Když mám před sebou pouze ta vládou vybraná čísla, je to jednoduché rozhodování. Prý se prodlužuje průměrný věk života. Za solidní přístup bych považovala analýzu všech možných informací, tedy nejen průměrný věk. Chtěla bych vidět srovnání procenta úmrtnosti ve všech věkových skupinách.
Například: kolik procent lidí ve věku 50–55 let umíralo v šedesátých letech a kolik procent takto starých lidí umírá nyní. Použiji-li metodu „vokometrie“ (tedy od oka), tak mám nedůvěru k hlásané dlouhověkosti. Protože z poměrně malé skupiny přátel a známých se relativně hodně nedožilo ani teď navrhované věkové důchodové hranice, natož 65 let. Nedůvěra ke statistickým údajům pramení i ze zavádějících informací z první poloviny devadesátých let, kdy politici hřímali, jak koncem téže dekády naroste počet důchodců. Nemusíte přitom být demografové či statistici, abyste dali dohromady nižší porodnost v době války a tomu odpovídající počet důchodců v uvedeném období.
Co by mě také zajímalo
Zajímalo by mě, jak se politici sami brání proti lživým informacím. Nejednou mě jímá pocit, že si nechávají „nakukat“ myšlenky z nedůvěryhodných zdrojů – třeba od šlendriánsky pracujících podřízených či od lobbistických skupin, jimž věru nejde o prospěch celku. I pro média platí, že jsou manipulována, a sama manipulují. Nechávají se zmást tím, co je prezentováno jako „figura“, aby si nevšímala daleko důležitějších pozadí.
Zase uvedu příklad. Exministryně paní Kuchtová moudře zrušila přízrak v podobě chabě zdůvodňovaných přijímacích zkoušek v průběhu studia na šesti a osmiletých gymnáziích. Nedávno jsem v rozhlase slyšela z úst jinak sympatické poslankyně za KDU-ČSL obhajobu původního stavu s tím, že to nejsou zkoušky, nýbrž přijímací řízení a jak to bude pro patnáctileté děti motivující! Paní poslankyně si nejspíš neuvědomuje, co vše tento krok znamená – ve své podstatě totiž skrytou šikanu. A mohla by nám definovat – podle ní tak evidentní – rozdíl mezi přijímacím řízením a zkouškami v prožívání patnáctiletých dětí?
Rovněž by mě zajímalo, jak námi placení státní představitelé pracují s informací, že zaujímáme jedno z předních míst ve výskytu rakoviny tlustého střeva. Snad lze považovat hypotézy o příčinné souvislosti stresu a tohoto druhu rakoviny za přijatelné. Víme ze zkušeností, kde většinou pociťujeme stres - v břišních partiích. Stresů v Česku přibývá, přičemž na společenském klimatu se velkou měrou podílí právě chování vlád.
Kdysi otevřené kostely
Tradičním a osvědčeným místem usebrání a odstresování bývaly kostely. A bývaly otevřeny celodenně. Dnes si tam kromě času mše jít sednout a spočinout nemůžete. Kdysi se nezamykaly nejen kostely, ale ani vstupní dveře do obytných domů a na přízemních balkónech či oknech nebývaly mříže. Dnes se slušný člověk – pokud bydlí „nevhodně“ - musí paradoxně dívat z bytu přes mříže! Jistěže se vždy vyskytovalo patologické a asociální chování, ale jde mi o míru oné nákazy.
Vede cesta do chrámu?
Takže při vší té demokracii si stejně jako před listopadem 1989 můžeme osobně klást otázky, které však veřejně v podstatě nelze pokládat, neboť není kde, natož abychom na ně dostávali transparentní odpovědi. Respektive: některá média se o to sice snaží, avšak přísná časová omezení vedou k povrchnosti, což je jedna z osvědčených manipulativních technik. Stupňuje se pocit bezmocnosti. A to se pak vládne, když je občan bezmocný!
V žádném případě nejsem zastánce socialistického zřízení, ale už bezmála polovinu doby jeho trvání máme v novém režimu za sebou. A s jakými výsledky? Ano, můžeme volně cestovat. Ovšem jsme také bezmocnými svědky narůstající agrese. Ta bují i mezi poslanci; teď se to zvláště týká některých poslanců opozičních. A co můžeme proti tomu dělat ? Stejně jako kdysi – nic. Jen jít „brblat do lampárny“.
Prezidentský důraz na ekonomiku
Také ani jeden z kandidátů na prezidenta pro mě neskýtal naději. Osobnost prezidenta je symbolem doby. Jak Václav Klaus, tak Jan Švejnar jsou respektuhodnými osobnostmi, nicméně oba symbolizují právě onen akcent na ekonomiku. Nepopírám význam ekonomiky v životě společnosti a jedince, ale jsem názoru, že dnes by se do čela států měli dostávat lidé s jiným než klasickým přístupem. Tedy lidé se schopností jinak formulovat problémy a odtud se odvíjející cesty k jejich řešení.
Inspirující je kniha Václava Cílka Tsunami je stále s námi. Autor vtipně uvádí analogii chování ledovce s ekonomikou. Lze rozvinout do analogie – tají-li ledovce, ztrácí se něco, co dosud bylo pevné. Co když se postupně rozplývají i „pevné“ zákonitosti ekonomie ? Abychom zkrátka a dobře nebyli zase dobře připraveni na minulou válku. Dovolím si ocitovat přečtenou myšlenku: „Vysoká životní úroveň znamená, že si za peníze, které ještě nemáme, kupujeme věci, které nepotřebujeme.“
Film Pokání končí větou (prosím, neberte ji prvoplánově nábožensky): „K čemu cesta, jež nevede ke chrámu?“
