Bude Česko ještě za dvacet let potenciálně ohroženo islámským terorismem? Bude slovo Al-Kajda stále synonymem pro různé radikální skupiny islámských fanatiků po celém světě hlásající džihád, svatou válku proti bezvěrcům ze Západu?
Nevím - a nikdo dnes nemůže říct, jaká bude situace. Jedno je však jisté. Islám tu bude. Bude náboženstvím, které bude vyznávat mnohem více lidí než dnes, a to i v Evropě, a navíc Evropany samými. Budou existovat muslimské menšiny v evropských zemích. Budou však početnější. Ve "své" demokratické západní zemi budou stále více zasahovat do společenského a státního zřízení. I ti, kteří se narodí letos, budou mít už volební právo. To bude nepochybně vyvolávat společenská tření, jejichž řešením v rámci politické korektnosti bude i nátlak na zříkání se vnějších křesťanských symbolů. Za to budou muslimové častěji a naléhavěji vyzýváni, aby se zbavili svých.
Mešita v Curychu (26. října 2009)
Mešita v Ženevě (29. listopadu 2009)
Řada radikálních islámských skupin, jejichž cílem je vytvořit celosvětový islámský chalífát, bude pokračovat v argumentaci, že lékem na všechny choroby západní společnosti je islámské právo šaríja. Muslimské většiny v zemích vyznávajících islám nebudou o nic tolerantnější k náboženským menšinám.
Spor mezi šíity a sunnity bude dominovat vývoji na Blízkém a Středním východě, a to především mezi hlavními rivaly Saúdskou Arábií a jaderným Íránem. Islám jako celek bude stále postrádat vrcholnou náboženskou autoritu, která by závazně kodifikovala výklad Koránu, především těch částí, které jsou zneužívány extremisty k ospravedlnění násilí.
Připusťme, že za této situace se nepodaří, což považuji osobně za pravděpodobnější, účinně potlačit radikální islámská hnutí se všemi jeho násilnými projevy orientovanými proti západnímu světu a jeho způsobu života. Co tedy v budoucnu můžeme očekávat?
Leták radikálů před brněnskou mešitou. Sešlo se jich osm
Zájmy se rozcházejí
Svět - a s ním samozřejmě i Česká republika - si na fenomén islámského terorismu za více než pětatřicet let zvykly, přestože se s ním snaží bojovat. Doba od prvního útoku na Světové obchodní centrum v New Yorku ukazuje, že přes dílčí úspěchy Západu mají radikálové stále navrch a podařilo se jim omezit část našich svobod. Nejen cestování letadly, ale i vlakem je ve znamení přísných bezpečnostních kontrol. Ulice, prostředky hromadné přepravy, veřejné budovy a instituce, stadiony, zábavní parky a náměstí jsou posety technickými prostředky kontrolujícími vše, co by jen zdánlivě mohlo připomínat počátek hrozby teroristického útoku.
Přestože mají společné ohrožení, Amerika a Evropská unie mají dosti napjaté vztahy. Je to tím, že Evropa se snaží bránit velkému americkému tlaku (někdy až diktátu) v otázkách bezpečnosti na starém kontinentu. Islám prohlubuje i rozpory uvnitř EU. Jde o výklad univerzálnosti a nedotknutelnosti lidských práv na půdě EU, jejichž právní kodifikace je stále vágní. Navíc některé země, jež mají početné muslimské komunity, v nichž žijí i radikálové, se cítí ohroženy, zatímco jiné země, kde muslimové nejsou, hrozbu podceňují.
Co se může stát
Série teroristických útoků v Berlíně spáchaných tureckými radikály jako odpověď na ostré prohlášení německé vlády kritizující odklon Turecka od sekulárních principů země, vyvolává značné napětí v zemi. Německo jednostranně uzavírá hranice, což už dříve udělaly jiné země v důsledku teroristických útoků na svém území nebo u svých sousedů (poprvé Francie v červenci 2005). Schengenský prostor funguje tak, jak byl před více než 25 lety přijat, jen pokud si to přejí velké země. Česko, které je v zahraniční a bezpečnostní politice stále nejednotné, jen obtížně prosazuje své zájmy. Odpůrci našeho členství v EU stále více ukazují na naši relativní slabost čelit jednostranným opatřením velkých členských zemí. Ukončit členství však není výhodným řešením.
V NATO se stále obtížněji hledá potřebná shoda pro schvalování misí na území států, které jsou destabilizovány vnitřními spory a válkami, což tam nabízí prostor a útočiště pro činnost radikálních skupin islámských teroristů. Postoj Francie, která se sice "zabydlela" ve vojenských strukturách NATO, je navíc stále viditelněji akcentován jejími zájmy v Africe a ovlivňován vahou vlastní muslimské populace z oblasti Maghrebu, což vyvolává pnutí v organizaci. V Alianci je stále cítit hořkost z jejího nepovedeného působení v Afghánistánu. Nejen kvůli hrozbě islámského terorismu se obtížně daří přijímat či v čase upravovat Strategickou koncepci NATO tak, aby zohlednila bezpečnostní priority všech jeho členů. V Alianci dominuje otázka, jak se postavit k Turecku, které se stále zřetelněji odklání od vyloučení islámu z politiky.
Pohled domů
Tomu, co si myslí Česko, nikdo v Evropě příliš nenaslouchá, protože spojenci si stále pamatují řadu nesplněných slibů z Prahy. V naší společnosti se nedaří najít dobré řešení při hledání rovnováhy mezi garantováním lidských práv a svobody na jedné straně a zvýšením úrovně bezpečnosti na straně druhé. Snahy o byť krátkodobá, ale potřebná zákonná opatření umožňující bezpečnostnímu aparátu země lépe chránit občany jsou stále odmítány politiky. Zmíněný bezpečnostní aparát a jeho dlouhodobá a cílená kultivace jako jednoho z pilířů demokratické země jsou předmětem stranických půtek.
Armáda České republiky, lze-li ji vůbec ještě takto nazývat, je oblíbenou vládní rozpočtovou rezervou. Již dříve zvítězil mylný názor, že máme budovat armádu pouze expediční, tzn. investovat pouze do jednotek, které můžeme posílat do spojeneckých operací. Tím armáda s konečnou platností přišla o řadu dovedností, které nebude umět v případě potřeby obnovit. To se nám vymstí bez ohledu na existenci islámských radikálů.
Vlastní muslimská komunita početně příliš nenarostla a ani se v ní neobjevuje mnoho radikálů. Relativně jen malý počet Čechů konvertoval k islámu. Šaríja má i mezi muslimy v Česku mnohem méně přívrženců než v řadě západních zemí.
Ale židovské památky stále představují cíle případných útoků.
Všichni vědí, že mnohem větší nebezpečí napadení hrozí i objektům našich spojenců na českém území, protože bezpečnostní aparát nemá k jejich ochraně potřebné dovednosti a nástroje.
Paradoxně akty teroru, jichž jsme svědky, nemají s islámem většinou nic společného. Páchají je jednotlivci bez politických a náboženských cílů, kteří si islámský radikalismus berou jen jako příklad a někdy i jako maskovací převlek. Jejich skutečným motivem bývá msta za vnímané bezpráví či křivdy, stoupá však počet útoků ze strany duševně vyšinutých lidí. Protože příklad táhne a o terorismu se pořád mluví, často si volí za předlohu teroristické útoky, které již spáchali islamisté. Protože lidé v této skupině jsou nevypočitatelní a operují na vlastní pěst, i sebelépe připravený bezpečnostní systém, což se o našem nedá říci, je na ně krátký.
O autoroviAndor Šándor
Generál v záloze. Nyní pracuje jako bezpečnostní poradce. Zabývá se problematikou terorismu, vojensko-politických hrozeb, energetické bezpečnosti a krizového řízení. Profesní život vojáka z povolání strávil ve vojenské zpravodajské službě, které v letech 2001-2002 velel. Studoval i pracoval v zahraničí, Británii, USA a Itálii. |
Narodil se v roce 1957.
