Základní příčinou tohoto neklidu je Tahír Kadrí, muslimský duchovní původem z Toronta, který počátkem prosince přicestoval do Láhauru. O deset dní později oslovil mamutí veřejné shromáždění u památníku Minar-e-Pakistan, kde o rok dříve odstartoval bývalý hráč kriketu a současný politik Imrán Chán „politické tsunami“, jak to on sám nepříliš příhodně nazval.
Kadrí dal vládě v Islámábádu dvacetidenní ultimátům na to, aby očistila politický systém od přebujelé korupce, znovu ustavila volební komisi a jmenovala udržovací správu, která bude dohlížet na blížící se hlasování. Mezi udržovacími správci by podle něj měli figurovat technokraté, vysloužilí vojenští důstojníci a soudci – a v úřadu by směli setrvat déle než ústavně povolených devadesát dní. Pokud prý vláda tyto kroky nepodnikne, zorganizuje Kadrí milionový pochod na hlavní město.
A jde se!
Když vláda neuposlechla, vydalo se padesát tisíc lidí po slavné Grand Trunk Road do Islámábádu – třísetkilometrovou trasu urazilo za 36 hodin. Kadrí opakovaně pronášel k členům pochodu projevy, v nichž se nerozpakoval směšovat politické metafory a označit se za novodobého Mao Ce-tunga na cestě, která rozpoutá džihád, očistí systém a zahájí jakousi pákistánskou verzi arabského jara.
Stoupenci vlivného pákistánského duchovního Muhammada Tahira Kadrího na pochodu do Islámábádu (15. ledna 2013)
Desátého ledna, zatímco Kadrí plánoval svůj pochod, zaútočili dva sebevražední atentátníci, vyslaní zakázanou skupinou sunnitských extremistů Laškare džhangvi, na komunitu hazárských šíitů v Kvétě a zabili téměř sto lidí. Hazárové reagovali na útok tím, že učinili z výroby rakví pro mrtvé symbol protestu. Všechny oběti seřadili na ulici Alamdár, která vede přes šíitskou komunitu ve městě, a odmítli je pohřbít, dokud vláda nepropustí neschopné a zkorumpované místní představitele v čele s tamním navábem, který trávil víc času v zahraničí nebo v Islámábádu než v hlavním městě provincie. Vláda podlehla, odvolala předsedu rady ministrů a jeho kabinet, a vložila tak problémovou provincii do péče provinčního guvernéra.
Pákistánský premiér Rádža Parvíz Ašraf
Ven, a zase zpátky
O pět dní později nařídil vždy aktivní Nejvyšší soud Pákistánu zatčení premiéra Rádži Parvíze Ašrafa a šestnácti dalších vysokých vládních činitelů za údajnou účast na takzvaném „případu energetických pronájmů“. Ten se datuje do období let 2008-2011, kdy Ašraf jako tehdejší ministr vodohospodářství a energetiky dohlížel na velké kontrakty na pronájem generátorů potřebných ke zmírnění nedostatku energie, kvůli němuž přicházela pákistánská ekonomika až o pět procent HDP.
Pákistánský duchovní Muhammad Tahir Kadrí (15. ledna 2013)
Několik zpráv v tištěných a elektronických médiích tehdy naznačilo, že uzavírání kontraktů Ašrafovým ministerstvem provázela korupce. Ministerstvo financí oslovilo Asijskou rozvojovou banku (ADB), která potvrdila, že ze smluv unikl velký objem peněz a řada pronajatých generátorů vyrábí mnohem méně energie, než bylo přislíbeno. Nejvyšší soud vzal nálezy ADB na vědomí a zahájil řízení proti Ašrafovi a dalším vysoce postaveným činitelům včetně několika úředníků ministerstva financí. Ašraf z kabinetu odstoupil, avšak později se do něj vrátil jako premiér.
Recept byl nalazen
V dřívějších dobách by i krize mnohem menší intenzity vyvolaly vpád armády na politickou scénu, jak se stalo v letech 1958, 1969, 1977 a 1999. Od získání nezávislosti země v roce 1947 koneckonců armáda v Pákistánu vládla celkem 33 let.
Tentokrát ovšem vojáci zůstali v kasárnách, a to z jednoduchého důvodu: probuzené obyvatelstvo, aktivní občanská společnost a svobodná a pulzující média by další armádní zásah do politiky nestrpěly. Po téměř pěti letech demokratické vlády je Pákistán na cestě k vytvoření trvalého zastupitelského politického uspořádání. Ten sice nevedl ke vzniku čisté a efektivní vlády, ale lidé zjevně nacházejí značnou útěchu v přesvědčení, že prostřednictvím vzájemné spolupráce najdou Pákistánci cestu z bahna, v němž se země ocitá.
Stoupenci vlivného pákistánského duchovního Muhammada Tahira Kadrího na pochodu do Islámábádu (15. ledna 2013)
Pozdně večerní schůzka většiny opozičních stran v Láhauru 16. ledna odmítla Kadrího požadavky a vyzvala vládu, ať setrvá v kurzu směřujícímu k všeobecným volbám. O den později našla vláda recept, jak si zachránit tvář a současně poslat kazatele-politika Kadrího – a především jeho stoupence – domů, když slíbila, že volební komise dostane čas na posouzení způsobilosti kandidátů na základě příslušných ústavních předpisů. Kadrího příchod do Pákistánu a jeho urputný politický aktivismus tedy v jistém smyslu přece jen něčemu posloužily: posílily víru občanů v systém, který nadále budují.
Šahíd Džavíd Burki, bývalý ministr financí Pákistánu a viceprezident Světové banky, je předsedou Institutu veřejné politiky v Láhauru.
Copyright: Project Syndicate, 2013. Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka. Titulek a mezititulky jsou redakční.
