Roku 1965 Bondovo drama, jehož ústřední situací je ukamenování kojence v kočárku bandou výrostků, v Británii protrhlo cenzurní sevření. To se pro divadelní hry na britských ostrovech uplatňovalo dle zákona datovaného letopočtem 1737. "Cenzura byl feudální relikt, anachronismus. Všichni ostatní dramatici se mu podvolovali, aby jejich hry mohly být v Británii uvedeny. Cenzor počmáral celý text hry Spaseni modrou tužkou. Vyškrtl celé velké pasáže. Odmítl jsem veškeré škrty, nedal jsem škrtnout jedinou čárku. Buď půjde cenzura, nebo já," vzpomíná Edward Bond (1934) v e-mailově vedeném krátkém interview, které poskytl pro obsažný program k nynější pražské inscenaci.
Program má podobu kapesní brožované knížečky o 224 černobílých stranách + šestnácti stranách barevné fotografické přílohy; součástí publikace je úplný text hry, nově přeložený Janem Hančilem. Nově proto, že poprvé byl Bondův kus u nás přeložen Bedřichem Becherem pro pražský Činoherní klub, který v režii Ladislava Smočka hru uvedl v říjnu 1968 (mj. s Petrem Svojtkou, Petrem Čepkem, Jiřím Hrzánem či s Věrou Galatíkovou). Hančil dal zaznít hovorovým výrazům a vulgarismům typickým nikoliv pro šedesátá, nýbrž pro dnešní léta: "Ty seš drzá piča." – "Hustá sranda." – "A teď naval cígo." – "Myslím, že je to v pohodě."
Zápas se stěnou
Ve shodě se "zesoučasněným" výrazivem replik jsou jak dynamická elektronická hudba Ondřeje Anděry (ústřední postava intelektuálního "hiphopového" uskupení WWW), tak scéna i kostýmy - ty především, neboť scénograf Jan Dušek jeviště Nové scény věru nepřeplnil a časově scénu blížeji nespecifikoval: holou plochu jeviště přetíná opona zhotovená z vertikálních plastových žaluzií, a zpoza nich technici vysouvají dopředu, před onu oponu, pojízdné ostrůvky s nábytkem. Tady se potkáváme s jedním ze švů inscenace. Zatímco židle či sedačka jsou pokryty igelitem a nákupní tašky s jídlem jsou zkamenělé (jde o jakousi plastiku nákupu), to všechno zřejmě coby výraz okoralosti hrdinů, jejich emocionální a vztahové ztuhlosti a zašlosti, tak stůl, za nímž sedává Harry (Ladislav Mrkvička), manžel Mary (Jana Boušková) - o jejich společnou domácnost jde - už nemá tohle muzeální a pompejanské pokrytí, přestože Harry je aktivním podílníkem na mrtvolnosti rodiny, jejíž nezralá, nemajetná a líná dcera Pam (Lucie Žáčková) porodí dítě, které tak neboze skončí…
Druhý šev vězí v samotném prostorovém uspořádání Nové scény, která je obecně vůči činohře – nemohu si pomoci - z principu nepřátelská. Na Nové scéně jsem kdysi, v osmdesátých letech, shlédl jednu činoherní inscenaci, už si přesně nepamatuji jakou, nicméně při nynějším vnímání Bondovy hry se mi až fyzicky vybavil ten tehdejší, do (pod)vědomí tedy silně zapsaný pocit stěny, která se dere mezi rozlehlé jeviště a rozevřené, stoupající hlediště, jež je snad příhodné pro produkce koncertní, baletní nebo multimediální, sotva však pro "čistou" činohru. Prorazit tuto stěnu činoherní akcí totiž vyžaduje mimořádně příznivou inscenační konstelaci. Prostor Nové scény je ubíhavý, repliky se v něm se nesou do nikam. Přitom výkony herců v Bondově kruťárně jsou více než uspokojivé, jak se k tomu posléze dostanu.
A ještě mi to nedá, abych více přiblížil svůj stav a vztah v této a k této budově: právě díky hereckým výkonům a samozřejmě i díky Bondově textu se mi dařilo tuto bariéru i nevnímat, slábla a rozplývala se, aby se zase po chvíli připomněla, ale v míře snesitelné, "zatlačitelné". Ovšem to jsem seděl ve čtvrté řadě. Být zapadlý do novoscénního křesla někde o osm deset řad dál, třeba by ta pomyslná stěna – či průrva – mezi jevištěm a hledištěm by neustoupila ani o píď, ani na minutu.
Rozepisuju se zde o takto pociťovaných vlastnostech Nové scény i proto, že nejedna zatímní recenze na Spaseni (v Právu, v Lidových novinách, v Hospodářských novinách) hovoří o tom, že Bondův text ztrácí na své původní naléhavosti, že dneska takové násilí a taková asociálnost, obsažené v Bondově hře, už sotvakoho – po vlně britské cool dramatiky – překvapí, že jazyk a tvar Bondova dramatu se přežily. Je to možné, ale zdráhám se užít v tomto punktu jakékoliv kategoričnosti, protože jednou věcí může být vyznění na Nové scéně - vyznění dané právě i dispozicemi této budovy, a druhou věcí hra jako taková, respektive její potenciál pro dnešek. Dokážu si představit tutéž hru například znovu v Činoherním klubu, s dramaturgickými škrty některých scén, a třeba by se ukázalo, že Edward Bond se neholedbá, když zmíněné interview zakončuje větami: "Dvě světové války a celý řetězec revolucí, a přesto se nic nezměnilo – bohatí stále parazitují na chudých, a parazité oslabují degradují to, z čeho jsou živi. Ta hra má dnes větší poselství než v době, kdy byla napsána."
A tak tedy jít, či nejít?
Pravdou ovšem je, že poetika Bondovy hry je realisticko-naturalistická, přehrát ten text trvá na Nové scéně nějaké tři hodiny, přitom režisér Michal Dočekal volil vysloveně soudobou hudbu a současné výtvarné řešení. A i v tom vězí šev: totiž mezi dnešním zkratkovitým zvukovým a vizuálním jazykem a mezi tkání textu, který přece jen, byť ne přímo politicky, je kotven v britské sociální realitě šedesátých let, a který – při veškeré lapidárnosti replik – je komponován nezkratkovitě, s argumentační důkladností z dnešního pohledu až doslovnou. Proto ve Spaseni na Nové scéně nejsilněji vyznívají pasáže neakční, dialogy, v nichž lidé nejsou vyzývavě a ostentativně drsní a v nichž se potýkají sami se sebou a s těsným soužitím s druhými a vedle nich. Dialogy, v nichž se hovoří o plynutí času, o rezignaci, o naději, nikoliv o potřebě destruovat.
Jak čas Dočekalovy inscenace plyne a plyne, divák se – právě díky Bondově kompoziční důkladnosti – sžívá s hlavními postavami, porozumí jejich trápením a postojům, ovšem apelativnost ústředního motivu, zabití dítěte, zvláštně ustupuje do pozadí, rozmlžuje se a v konci inscenace si divák na ně sotva vzpomene. To zase až později, když v něm inscenace doznívá na ulici, doma, druhý den… Jenže to se pak zarazí nad tím, jak je vlastně možné, že za ukamenování dítěte nechal Bond odsoudit a zavřít pouze Freda (Lukáš Dolanský), zatímco velmi aktivní spolupachatelé, floutkové Pete (Rostislav Novák), Colin (Jan Bidlas), Mike (Tomáš Kobr) a Barry (Michal Kern), zůstávají dle všeho na svobodě a dost "v pohodě"… Tady něco nehraje.
Žádný z hereckých výkonů nesklouzává k jakékoliv nejapnosti, režisér Dočekal formoval každou postavu s vědomím celku. V dobrém vyčnívají tři aktéři – Ladislav Mrkvička v postavě Harryho vytvořil věrohodnou studii muže v letech, který hlavně chce už mít svůj klid a ničím se moc nevzrušuje, to ovšem i proto, že dávno již uspal své svědomí a vybudoval kolem sebe pohodlnou krustu. Lucie Žáčková roli Harryho nezvedené dcery Pam pojímá s neprimitivní, neplochou přímočarostí, její Pam vnímá život v přívalových vlnách, přičemž ta, která ji zasáhla naposled, z ní učinila vyhaslou, strnulou paní, podobnou své matce.
Hereckým vrcholem inscenace je ztvárnění Lena, s nímž na začátku hry Pam chodí, Janem Hájkem. Len je jedinou víceméně kladnou postavou v Bondových výjevech ze slzavého údolí, respektive postavou s vývojem, který nesměřuje – jako u Freda či Pam - do pekel a do vyhaslosti. Jan Hájek tento vnitřní zápas Lena uchopuje střídmými výrazovými prostředky. Je těžké, s dovolením, nebýt svině v prostředí, v němž se Spaseni odehrávají, aniž člověk z takového prostředí raději uteče. Hájek dokázal v oné ambivalentní připoutanosti k rodině Harryho a Mary učinit Lena věrohodným.
Když byste mě "hamletovsky" zeptali, zda zajít, či nezajít na Spaseni, že to je to, oč tu běží, pak odpovím, že jít, neboť se jedná o inscenaci v základu poctivou, snažící se ztéci překážky, které jsou jí stavěny do cesty jak Novou scénou, tak textem samotným. Na to můžete namítnout, že zrovna tuhle hru a na téhle scéně přece nemusela činohra Národního divadla uvádět. Na to nemám co říct, ale i tak před návštěvou Spasených nezrazuji.
O hřeEdward Bond: Spaseni |