Novinář, kritik, esejista a v neposlední řadě spisovatel, jeden z nejzajímavějších britských autorů současnosti, je tvůrcem nepřehlédnutelným, i když v českém kontextu není přijímán jednoznačně. Nejnovějším překladem je Těhotná vdova: důvěrné dějiny (The Pregnant widow: Inside History), vydaná v londýnském nakladatelství Jonathan Cape roku 2010.
Bylo léto, horké léto…
Těhotná vdova se časově vrací do časů Amisova zrání, umístěnas je do italské Kampánie. Román uvozují tři citáty, z nichž minimálně ten z pera ruského klasického spisovatele Alexandra Ivanoviče Gercena, stojí za ocitování. „Smrt současných forem společenského řádu by měla duši spíše těšit než trápit. A přece nás leká, že tento hynoucí svět po sobě nezanechává dědice, leč těhotnou vdovu. Mezi smrtí jednoho a zrozením druhého uplyne ještě mnoho vody, přejde celá dlouhá noc chaosu a bezútešnost.“ Jak je možné, že tohle zní natolik aktuálně, chtělo by se až křičet!
O knizeMartin Amis: Těhotná vdova Překlad Věra Klásková. Plus, Praha 2012, 448 stran, doporučená cena 349 korun. |
Jenže, to by vyznění Amisova díla mohlo vtisknout rys revolučního mysticismu, což je tomuto Britovi naprosto cizí. Vypomáhá si proto ještě definicí narcismu a citací z Proměn, inspirovaných těmi Ovidiovými od básníka Teda Hughese. Neboť proměny, když se jedná o řád společenský, nemohou být nahlíženy bez schopnosti vidět i proměny vlastní: fyzické, i mentální. Stihneme zaznamenat právě tuto vteřinu? V tom nejvlastnějším slova smyslu je Amisova kniha Těhotná vdova vlastně sarkastickou románovou meditací: nad stářím, nad iluzemi a nad vlastní rolí ve světě (a ve vztazích). Citáty tak tvoří tři podloží románu.
Obálka britského vydání Těhotné vdovy
Obálkačeského vydání Těhotné vdovy
Základní situace: hrdina se odpoutává od jedné dívky (Lily) k dívce druhé (Šehrezádě). Slovní hříčka mezi nevinností a orientální vypravěčkou má podobný charakter jako příjmení hrdiny Nearing (Blízký). „Všechno, co následuje, je skutečné. Skutečná je Itálie. Skutečný je zámek. Všechna děvčata jsou skutečná a skuteční jsou mládenci,“ píše na začátku románu Amis. Hraje hru na pravdu, ale můžete mu i věřit.
Bylo léto roku 1970 a Keith toužil po Šehrezádě. Než se k tomu od tužby nakonec dopracoval skutkem, uběhlo v knize na časové ose onoho léta sice jen málo vody, ale v úhlu autorského pohledu to zabralo čtyřicet let tam a zpátky. Kdo jsou vlastně ti všichni skuteční mladí lidé? Jak hodně se lišili od našich vrstevníků? Na prvním místě tu je Keith, pro něhož byl sex tím jediným, co ho tenkrát téměř obsedantně zajímalo. Tedy vlastně: Keith onoho léta studoval snad celé dějiny anglické literatury (a román si můžete číst i jako takového intelektuálního průvodce sexem v anglické klasice, kde nechybí Wiliam Blake, ani Jane Austenová, George Eliotová, D. H. Lawrence, Philip Larkin, Shakespeare), ale myslel přitom jenom na to jedno.
Víte, byla prostě taková doba, snaží se nám vysvětlit Amis: ještě nebyl diagnostikována choroba AIDS, dosud bylo předsudečné mít sex před manželstvím, k homosexualitě se nikdo moc nehlásil. Nezávislost a svoboda se skloňovaly úměrně s tím, kolik už dívek podlehlo vaší neohrožené přitažlivosti, zatímco otcové byli neskonale omezení. A holky chtěly být jako kluci. Ještě si ale nechtěly měnit pohlaví, jen se jinak chovat.
Britský spisovatel Martin Amis
A Keith chtěl Šehrezádu hlavně kvůli jejímu poprsí, které se vypínalo na všechny strany u zámeckého bazénu, kde se skupinka mladých lidí srotila, aby vystavila svá dosud křehká a zranitelná těla. Lily takové poprsí jako Šehrezáda neměla. Ještě je tu oslnivá hříšnice Gloria Beautymanová a taky Adriano - snědý italský mladík, trochu maličký na to, aby definitivně okouzlil Šehrezádu, zatímco Gloria nečekaně okouzlí Keitha svými převleky. A rychlou akcí v koupelně.
Příchody a odchody na jihoitalském zámku nejsou samoúčelné: také toto jsou proměny, i když mají spíše povahu divadelních stafáží. Prvních pět knih Amisova románu, onoho znovuzažívaného ráje, je přiměřené kvalitě vypravěče i glosátora silných dobových konvencí. Co si ale počít s těmi flash-backy? Proč tolik tekutých emocí stárnoucího reka? Ještě je tu kniha šestá.
Oběti a vrazi pozdní lásky
Hutných pět knih, koncentrovaných na italských zámek, se v Knize šesté proměňuje v „potíže s návratem“. A potíže má i autor knihy, protože jaksi neví, co s tím dál. „Předpokládám, že je to lidské. Je to zkrátka lidské, tahle potřeba dozvědět se, co se s nimi všemi dělo dál. Takže v roce 1971 Šehrezáda... Moment. Starý řád ustoupil novému, byť nijak snadno; revoluce sice byla sametová, ale bez krve se to neobešlo: někteří ji přežili, někteří ji jakžtakž přežili a jiní šli ke dnu.“ (s. 375)
Čím více se přibližujeme s Amisem do současnosti, tím méně je podstatné, co běželo skutečně hlavou mladým a krásným ženám a mužům, a tím nabývá na důležitosti to, co běží hlavou Amisovi nyní. Byli to oběti a vrazi své lásky? Dnes je to svět bez iluzí, bez lítosti, vystavený hrozbách terorismu a plíživé islamizace, světa, v němž není žádná perspektiva. Ženy v tom západním světě nejsou svobodné, i když si to mnohé myslí. Smutek vzlíná postupně se jménem Violety, Keithovy malé sestry, stále přítomnější v závěru knihy. Byla její smrt nevyhnutelná? Zemřela proto, že chtěla být jako kluk? Jen všudypřítomný zánik: vztahů, víry a důvěry, celého toho světa, jenž se hroutí spolu s těmi, kteří kdysi v létě podlehli zduřelé představě o vlastním významu. Zbývá se ptát po tom, co zbylo. A co je možné ještě použít. Máme ještě nějakou šanci?
Britští spisovatele Ian McEwan a Martin Amis
Knihu můžeme, podobně jako The London Observer, vnímat jako „romantickou frašku“: výsměšnou a zničující, ale přesto jaksi „v očekávání“. Ona Těhotná vdova, jež dala název knize, žije totiž navzdory času jaksi stále nadějí. Protože bez ní by se Martin Amis už nepokoušel o nic a vyhlásil by konec psaní. Dobře už bylo, ale vdova je stále tady.
Hezky česky
Nelze se nezmínit o překladu Věry Kláskové. Je mistrovský. Nepotřeboval jsem český překlad odkládat často, abych ověřil text v původní verzi. Ne že by taková místa nebyla (třeba u „blue moon“ nevím, proč je tu překládáno za každou cenu jako „uherský rok“ – ale to je detail). Stručně řečeno, nestačil jsem na těch 444 stranách (bez vysvětlivek) obdivovat, jak se Klásková vypořádala se všemi těmi zahuštěnými obraty a terminologií – pro nepoučeného a lehce (ne-)pornoidního čtenáře. Klátit, lámat, šukat, píchat, vošukat... Znáte ještě nějaké synonymum pro to jedno anglické slovo – fuck?
Překladatelka musela vynaložit značný um - a to nejen pro termíny z puberťácké konverzační sexuologie, ale zvláště proto, aby zachytila široce rozprostřený Amisův styl. V něm rychlé přeskoky jsou pravidlem a z termínů, které se vztahují k období dnes již obdařeném silným mytologickým nátěrem, se může brzy zatočit hlava. Už jen pro tu břitce intelektuální konverzaci mezi hlavní postavou – autobiografickým Keithem Nearingem a jeho přítelkyní Lily.
