Pohřeb je rituál. Je to obřad, který umožňuje pozůstalým rozloučit se s nebožtíkem a jednou provždy ho nechat odejít. Je to okamžik, kdy poznání nezvratnosti osudu zpravidla vžene účastníkům do očí slzy. I Jacksonův pohřeb byl smutný. Pohříchu však nikoli dojemný. Show dirigovaná Joe "kmotrem Kočkou" Jacksonem byla trapnou ukázkou cirkusáckého vkusu Michaelovy rodiny a divák pak místo lítosti nad odchodem umělce byl spíše smutný z toho, že tak nevkusné rozloučení si snad ani Michael Jackson nezasloužil.
Smrt je mimo jiné připomínkou života. Bytí každého z nás zde na zemi je konečné, nedokonalé, a tím tedy i jedinečné. Smrt nám připomíná, že jsme lidé, nikoli bozi. Jakýkoli pokus tento fakt popřít se zvrhne ve frašku. Je škoda, že si toto neuvědomila Jacksonova rodina a zejména řečníci na pódiu. Jedna z nejsmutnějších věcí, která se každému z nás může stát, je, pokud se vzpomínka na nás promění ve sbírku frází. Jako by ani ve smrti Michael Jackson nemohl přestat být oním "nečlověkem", o němž můžete říci prakticky cokoli a málokdy se netrefíte. Jako by ani nyní nemohl být kdysi živou, představitelnou a uvěřitelnou lidskou bytostí. Vzácnou výjimku ve festivalu klišé představovali basketbalista Magic Johnson a herečka Brooke Shields. Ti, jako jediní, přinesli osobní a autentické vzpomínky, které mohly diváky pohnout k slzám.
Právě z úst Brooke Shieldsové zazněla snad nejzajímavější myšlenka z celého obřadu. "Pro mě Michael nebyl králem popu, ale spíše Malým princem," řekla. Zdá se mi to jako jedno z nejtrefnějších přirovnání, která jsem na adresu Michaela Jacksona slyšel. Je v tom však háček. Kdo četl slavnou knihu Antoina de Saint-Exupéryho, ví, že Malý princ se hlavně ptá. Klade zdánlivě banální otázky, které dospělému připadají tak samozřejmé, že na ně nemusí hledat odpovědi. Malý princ pak provokuje tím, že nutí dospělého revidovat zažité pravdy a takzvaná fakta. Michael Jackson měl s Malým princem nejspíše společný dětský naivismus, na rozdíl od něj se však ve svých písních a výrocích příliš neptal. Naopak.
Přinejmenším od alba Dangerous, tedy od roku 1992, se našel v kázáních a jazykem biblických žalmů se pasoval do posla světla, který má recept na záchranu světa. Smícháme-li Malého prince a poučujícího misionáře, vyjde nám komické, někdy i otravné přemoudřelé dítě. Právě tento Jacksonův vývoj ve spojení se stále více se rozpadající osobností znamenal nevyhnutelný zánik a zplanění kdysi tak unikátního a ušlechtilého talentu.
Michael Jackson byl bezesporu jedním z nejpřínosnějších umělců druhé poloviny dvacátého století, ale v žádném případě nebyl filozofem ani moudrým učitelem, za kterého jej vydávala většina pohřebních řečníků v čele s agresivním reverendem Alem Sharptonem.
Michael Jackson byl králem popu přesně do chvíle, než se za něj prohlásil. Ale to, co nám Jackson Family předvedla, mělo k důstojnosti a pietě daleko asi stejně jako matějská pouť. Závěrečné zneužití Jacksonovy jedenáctileté dcery k tomu, aby se před 20 tisíci neznámými lidmi vyjádřila k otcově smrti, pak už bylo jen nepřekvapující tečkou za morbidní pohřební "slavností" a zároveň konečnou odpovědí na otázku, jaký že to mají u Jacksonů vztah k dětem.
Čtěte v sobotní MF DNES
Co – z hlediska psychologického – vede miliony lidí k truchlení za celebritu, jako se to stalo po smrti Michaela Jacksona? Jiný pohled - psychiatra Davida Vaňka - čtěte také v zítřejší MF DNES, v příloze Kavárna.
