Krátce po obamomanii nás zastihla jacksonmanie. Srocují se davy lidí, skandují hesla, vrhají se s hysterickými výkřiky na zem, pláčou, za nehorentní sumy se draží kusy oděvů (možná i spodního prádla) a osobních potřeb umělce. V dnešní globální éře, troufám si tvrdit, se ona jacksonmanie odehrává na velké části zeměkoule. Čím kontroverznější, výstřednější, "ulítlejší" zpěvák byl, tím sytější, barvitější a bouřlivější emoce vyvolává. Mnoho lidí trápí zármutek nejspíš větší, než když jim zemřel někdo ze vzdálenějšího příbuzenstva.
I komunismus pěstoval idoly
Potřeba mít svůj idol, někoho, ke komu mohu vzhlížet, obdivovat ho, ignorovat jeho negativní vlastnosti, a naopak až zbožštit jeho vlastnosti pozitivní, je v mnoha lidech hluboce zakořeněna. Nejzřetelnější to bývá v adolescenci, kdy se poznáváme, hledáme svoje místo ve společnosti, vymezujeme se oproti ostatním, zjišťujeme, jaké máme nedostatky, jaké přednosti, co dokážeme, na co si naopak netroufáme. Většina z nás si v tomto věku oblíbí nějakého zpěváka, zpěvačku, hudební skupinu, fotbalový klub, v horším případě politika, většinou silně kontroverzního, a k těmto idealizovaným objektům vztahujeme naše prožitky, fantazie, touhy. Sama skutečnost, že máme někoho takto spřízněného, respektive, že se cítíme být takto s někým spřízněni, nám pomáhá překonávat nezdary a zklamání, které nás nutně v období dospívání provázejí.
Vliv médií a společenského tlaku je při tomto upnutí se na idol zásadní. Někdy dochází až k tragikomickým situacím – jako když můj bratr, zmasírován komunistickou výchovou v první třídě základní školy, chlácholil lítostivou babičku, ať se stáří nebojí, protože se Lenin o ni postará. Jedna z mých švagrových plakala po úmrtí sovětského diktátora Brežněva – socialistický režim se prostě snažil do duší implantovat své idoly dříve, než se to podaří nějakým západním dekadentním umělcům.
Dvě těla, skoro jedna duše
Potřebu věřit a bezmezně uctívat plně uspokojuje náboženství. Můžeme se Bohu odevzdat, a tím se vlastně částečně zbavovat plné odpovědnosti za svůj život; své jednání můžeme nahlížet v kontextu toho, že "někde nahoře" máme svého spojence, který nám napoví, pomůže, ukáže správnou cestu, který soucítí a trpí s námi. Jak říkal farář při jedné svatbě, život s vírou v Boha je sice o něco těžší, ale máme někoho, kdo je s námi, nejsme na světě sami. V islámském světě je spojení jedincovy duše a Alláha dovedeno až do absolutna.
Jinou cestou víry je uvěření v parapsychologické jevy, v psychotroniku a vůbec v alternativní směry chápání světa. Zdravotní a psychické potíže pak v tomto pojetí nemáme například kvůli nevyrovnaným vztahům v rodině či neúspěchu v zaměstnání, nýbrž proto, že máme špatnou karmu, neodkryté čakry nebo doma špatné geopatogenní zóny. (A vírou ve své nadpřirozené schopnosti můžeme zjistit, že jsme schopni uzdravovat lidi svým magnetismem, pomocí jejich fotografie i na stovky kilometrů daleko, či předvídat budoucí události.) Spousta lidí věří v převtělování duší, celebrity na stránkách bulvárů vyprávějí, kým a čím vším byly v minulých životech, a vztahují k tomu své nynější prožitky, životní zkušenosti a způsoby jednání – jako kdyby jen částečně byly odpovědné za své skutky.
Jinými slovy: odpradávna je v nás zakořeněna víra v nesmrtelnost, v nekonečno, v pokračování našeho života "po nás". Proto tak špatně snášíme, když náš idol zemře, když se zhroutí společenský systém, s nímž se ztotožňujeme, když náš fotbalový klub nevyhraje titul. Se stresy a událostmi, které překračují adaptační schopnosti naší psychiky, se vyrovnáváme mimo jiné pomocí takzvaných obranných mechanismů – vedle popření, sublimace, vytěsnění jsou to právě projekce a identifikace.
Do svých vysněných idolů projikujeme, promítáme své vlastní tužby, nesplněná přání a ideály. Své nezdary, strachy, pocity méněcennosti naopak přisuzujeme konkurentům, rivalům "našich" sportovních klubů nebo hudebních skupin. Pokud si takto "rozdělíme" své pozitivní a negativní emoce, můžeme se pak identifikovat s naším zvoleným idolem, který vlastně představuje to nejlepší z nás, to, jak jsme si sami sebe vysnili, jakými bychom si přáli být. Pak můžeme (vlastně i musíme) našemu vzoru odpustit i jeho eventuální negativní stránky, které relativizujeme, umenšujeme, popíráme a vytěsňujeme v rámci našich obranných mechanismů. Jsme sice dvě těla, ale skoro jedna duše.
Jistota v moři nejistoty
Ve chvíli, kdy o svůj idol přicházíme, například po zpěvákově smrti, ztrácíme svou jistotu ideálního já, jako by s ním odcházela i část nás, jako bychom ztratili část své duše. Naše archetypálně zakotvená víra v nesmrtelno se hroutí. Přicházíme o námi hýčkanou jistotu v jinak zcela nejistém světě, a jsme proto schopni a ochotni cestovat tisíce kilometrů na idolův pohřeb, utrácet peníze za předměty s ním skutečně či domněle spojené, upadat v deprese a úzkosti. Náš svět už pak nikdy nebude takový jako dřív...
Pokud se však neobjeví zítra či pozítří nějaký jiný idol.
