Stará, ne však planá gesta básníka Martina Langera

V přehršli současné básnické produkce se najdou občas sbírky, do nichž není jednoduché vstoupit, které se v tom množství "vzpouzejí". Už proto, že slova v nich jsou kolikrát nelibá a pokud verše něčím vábí, pak spíše dusivým podtónem či třeba ocelovou křehkostí řečeného. Nadto si pohrávají dejme tomu s kubistickou gestičností a surreálnou nebo dokonce nábožensky mystickou obrazivostí. Tohle vše lze do jisté míry říct o poezii Martina Langera (1972).

Langerova nejnovější, celkově jeho sedmá sbírka Stará gesta nepřináší žádný výraznější zlom, posun, úhyb. Spíše jako by dovršila a stvrdila již dřívější kvality Langerova rukopisu, které se poprvé výrazně projevily ve sbírce z roku 2001 Pití octa. Dokonce vše nasvědčuje tomu, že po "Octu" a následné sbírce Hlásky (2007) tvoří Stará gesta doplňující bod pomyslné básnické trilogie, že jde, úhrnem vzato, o jakýsi trojitý vhled do jednolitého Langerova básnického vidění, které společně s přesným výtvarným doprovodem (nejprve Ladislav Novák, pak Adriena Šimotová, tentokrát Miloslav Chlupáč) vytváří kompaktní svět, ohraničený pečlivě vedeným tématem.

O knize

Martin Langer: Stará gesta

Ilustrace Miloslav Chlupáč, doslov Wanda Heinrichová

Vydal dybbuk, Jan Šavrda, Praha 2009 (fakticky 2010), 80 stran, doporučená cena 83 korun.

Ve Starých gestech se opět klene krajina ostrých průniků do nikam, těkavých konců (nejen) milostných vztahů. Nový je snad jen ten explicitní, v knize patrný básnický oblouk od zrození ke smrti. A staronová, a jen nepatrně výraznější je i průzračnost, k níž se přes první abstraktně hravý text, opírající se o východní filozofii a provokativní hru na stvoření bohorovného světa bez boha, posunujeme dál, směrem k bezvětrné samotě, k touze po návratu do dětství (text Fragment místa čili kdesi za vývratem) a v posledku i ke smrti (závěrečné básně o otci).

Snad to není pro sbírku příliš podstatné, ale přesto: čtyři jednotlivé oddíly básní jsou výtvarně doprovázeny kresbou dlaně o tři generace staršího sochaře Miloslava Chlupáče (1920). A v té černobílé studii nenápadného gesta napůl rozevřené dlaně je současně vtisknut i váhavě prudký náznak přitakání životu, stejně jako je tomu v poslední básni sbírky ANO, která končí: "Je pryč řekla/ a zapraskalo to jako suchá větev/ skrytá pod novou travou// Jeho tváře nesoucí námi život/ se váhavě vznesly vzhůru.
Tohle je maximum naděje, kterou nám Langer zprostředkuje a dopřává, snad kromě absurdně úlevného vidění očima umírající stařeny v lyrizované próze Schovávaná.

Ilustrace Miloslava Chlupáče, která prochází básnickou sbírkou Martina Langera Stará gesta

Jenže dobrou poezii jen pro naději nečteme, to by bylo příliš snadné, k tomu nám poslouží Bible, anebo třeba také dětské leporelo. Dobrou poezii čteme možná pro potvrzení toho, že i průnik do řezavé samoty a dusivé nejistoty má svůj smysl. A možná ji čteme i pro základní ověření smyslu samotného slova: Ještě tu přebývá s námi/ když v noci strhne garnyž/ udeří podobenku// Z akvária vyskočí rybka/ tak velká že není kudy/ leklá nejmilejší// V sestřiných snech/ poslouchám otce/ znovu a závistivě.

Pro tuhle sbírku je navíc příznačné ještě cosi jiného – verše jako by se postupně zhušťovaly; ostatně Wanda Heinrichová svůj poučený doslov ke knize pregnantně pojmenovala: Zhuštění, jež míří vzhůru. I když Martin Langer sbírku od sbírky slovy šetří, ke konci téhle formálně různorodé a přesto jednolité knihy užívá krátkých minimalistických veršů, jako kdyby se nekonečným prostorem blížící se smrti zminimalizoval prostor řeči a samotná potřeba řeči. Tak se stane i v této básni: Pohřebáci vyseknou poklonu/ Dáme ho do vaku/ svezeme dolů/ a ve výtahu jej/ znovu po svém zlomí.

Martin Langer přírodní, 2009

Napíšu-li, že je básník Langer ve své generaci způsobem psaní a ohledávání skutečnosti solitérem, bude to zavánět nepřesností, škatulkováním, ba elitářstvím. Tedy nenápadněji: Langer píše prostě jinak.

Co je nakonec podstatnější: zatímco Langer se ve svých mladických sbírkách z devadesátých let občas pral s přehršlí křečovitých obrazů, teď se zjevuje čím dál průkazněji, že jeho básnický svět je jasně definován přesnými konturami smutku, strohosti, vážnosti, a jen tu a tam groteskního záškubu.

Obálka knihy Martina Langera Stará gesta