Arabové nevycházejí do ulic. Než protesty v Egyptě a Tunisku vypukly, tvrdili mnozí lidé, že politické reformy ve skutečnosti nejsou naléhavé a že ti, kdo volají po změně, nerozumí náladě veřejnosti – situace prý není tak zlá, jak ji disidenti vykreslují. Tento typ uvažování vedl vlády k přesvědčení, že Arabové nebudou ve velkém počtu demonstrovat a požadovat změnu. Ve všech dotyčných zemích se rychlé reformy považovaly za škodlivé pro národní zájmy.
Tento argument už evidentně není udržitelný. Nikdo nepředvídal, co se stane v Egyptě a Tunisku, což znamená, že žádná arabská země už není imunní. Vlády nemají luxus v podobě možnosti čekat donekonečna a nemohou se už ohánět mýtem liknavosti obyvatel, aby nemusely zahajovat nezbytné reformy s cílem vyřešit problémy, které veřejnost trápí.
Karikatura Muammara Kaddáfího v Benghází. Nápis v arabštině znamená "Africká opice všech opic" a odkazuje na titul "Africký král králů," kterým se Kaddáfí s oblibou označoval (23. února 2011)
Bez politických reforem to nejde
Politickým reformám by měla předcházet liberalizace hospodářství. Arabské vlády – a také mnoho vlád západních – tvrdily, že privatizace a další hospodářské reformy by měly dostat přednost před politickými změnami. Prohlašovat, že občané chtějí nejprve chléb a teprve poté svobodu, lze sice snadno, avšak liberalizace hospodářství se dostavila bez systému kontrolních a vyvažovacích mechanismů, což mělo mnohde za následek, že občané nakonec nemají ani chléb, ani svobodu. Výnosy z privatizace a dalších iniciativ místo toho putovaly převážně k politickým a podnikatelským elitám. V důsledku toho začali Arabové vnímat liberalizaci a globalizaci negativně.
Dnes už je zřejmé, že ruku v ruce s ekonomickou reformou musí jít i reforma politická, aby se rozvinuly institucionální mechanismy zodpovědnosti, které by monitorovaly případné excesy a zajistily, že výnosy budou dostupné všem. Vlády rychle uvěřily, že základním důvodem protestů jsou vysoké ceny a nezaměstnanost, avšak společným jmenovatelem arabské nespokojenosti je nedostatečná kvalita vládnutí.
Alternativa není nutně islamistická
Uzavřené systémy jsou nezbytné, neboť brání v převzetí moci islamisty. Západ se často obává, že demokracie otevře islamistům potřebnou cestu k získání kontroly – a arabské režimy tuto obavu využívají k tomu, aby ospravedlnily udržování uzavřených politických systémů. Islamisté však v Egyptě ani Tunisku nehráli významnou roli a neočekává se, že by stanuli v čele kterékoliv z nově vytvořených vlád – třebaže představují důležitou součást arabských společností a měli by mít slovo v jejich rýsujících se nových režimech.
Není tedy pravdou, že jediná životaschopná alternativa k nelítostné absolutistické vládě musí být nutně islamistická. Protesty jsou očividně výsledkem znechucenosti běžných občanů korupcí, absencí jakéhokoliv zdání vlády zákona a svévolným zacházením. Existuje zde příležitost zahájit rozvoj pluralitních systémů, v němž mohou hrát roli nejen islamisté, ale i jiné strany a názorové proudy.
Pouhé mocenské fasády už nechceme
Volby rovná se demokracie. Tímto tvrzením se už nikdo nenechá ošálit. Aby si arabské vlády zachovaly převahu, spoléhaly se na pomýlené zákony a volby, z nichž nevznikají silné parlamenty nebo které nevedou ke skutečné změně. V zemích jako Egypt a Tunisko byly neoblíbené nejen vlády, ale i parlamenty. V celém regionu sloužily volby k vytváření fasády demokracie, která měla dělat dojem na občany a okolní svět a současně izolovat režimy před tlakem na skutečné reformy.
Arabská veřejnost však tento status quo nebude nadále akceptovat. Lidé se nespokojí s hospodářskými almužnami nebo kosmetickými úpravami vládnutí; požadují skutečné změny, které nasměrují jejich zemi na jasnou cestu k demokracii.
Nezávislé pozorovatelky z Arabské ligy hovoří s členy volební komise během referenda v Súdánu (14. ledna 2011)
Podpora je možná bez vynucování
Mezinárodní společenství nehraje žádnou roli. Ačkoliv reformní proces by měl bezpochyby vzejít zevnitř, Spojené státy a zbytek mezinárodního společenství mohou podporovat demokratický vývoj, aniž by ho zdálky vynucovaly. Prezident Barack Obama odmítl mnoho politik administrativy George W. Bushe, které byly pokládány za snahu nutit arabským zemím demokracii. Následné mlčení k otázce demokratizace však zhoršilo – i když rozhodně nezpůsobilo – rozdrobení arabského reformního procesu v posledních několika letech.
USA a Západ mohou s arabskými zeměmi diskutovat o otázce, jakým způsobem by se měly politické reformy uskutečnit, aby přispěly k větší otevřenosti a příležitostem k dělbě moci. Západ by tyto cíle neměl obětovat pro jiné; pokud spojenci nakonec ztratí moc v důsledku lidových revolt, pak taková oběť západním zájmům přinejmenším neprospěje.
Z Libye prchají tisíce lidí především do Tuniska a Egypta
Překotné události, které na celém světě pronikly do hlavních zpráv, rozprášily některé klíčové mýty o arabském světě. Lidé v těchto zemích potřebují ihned zahájit postupné, trvalé a seriózní politické reformy. Za úsvitu nové arabské éry je na nich, aby vybudovali nové a otevřené politické systémy, které dokážou odvrátit rýsující se hrozbu eskalujících krizí.
Marván Muašer, bývalý ministr zahraničí a vicepremiér Jordánska, je viceprezidentem pro studia v Carnegieho nadaci za mezinárodní mír a členem vědecké rady Yaleovy univerzity. Kromě toho je autorem knihy The Arab Center (Arabské centrum).
Copyright: Project Syndicate, 2011. Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka; titulek a mezititulky jsou redakční.
