Po marně uplynulém roce, kdy se veřejnost mohla dokonale seznámit pouze s jedním návrhem, zatímco u ostatních se nedozvěděla ani hodnocení poroty, přistoupil zástupce vypisovatele ke kritice návrhu ateliéru HŠH, jehož nadhledovou perspektivu srovnává s Cloud Gate Anishe Kapoora v Millenium Parku v Chicagu.
Kdyby srovnal tento návrh s hlavou biomechanoida - jedním z objektů tvůrce "vetřelce" - H.R. Gigera, byla by taková inspirace mnohem přesnější, protože by reflektovala vnitřní strukturu a logiku funkce – nejenom vnější vzhled. Bláhový je ten, kdo se domnívá, že architekti nepoužívají inspirační zdroje z oblasti výtvarného umění. Opak je pravdou. Hranice výtvarného umění však posouvají, a to tím, že stavby mají jiné měřítko, jsou z jiných materiálů, dá se do nich vstupovat a dívat se z nich ven, čímž získávají další dimenzi a rozšiřují spektrum jejich vnímání. Tolik k architektuře.
Pecina strká hlavu do písku
Skálopevné přesvědčení ředitele Ježka o regulérnosti soutěže připomíná známé rčení o židovské víře, avšak nemá zdaleka tak pevné základy. Soutěž byla vypsána podle pravidel Mezinárodní unie architektů (UIA) a UNESCO a současně v souladu se zákonem o zadávání veřejných zakázek č. 40/2004 Sb.
Představa, že vypisovatel a zadavatel veřejné zakázky v jedné osobě se chvíli řídí jedněmi pravidly a vzápětí druhými, podle toho, jak potřebuje, je ve slušné společnosti nepřijatelná. Oběma regulativům musí vyhovět současně. Ano, UIA potvrdila platnost výsledků soutěže (v témže dokumentu konstatovala ovlivnění základního konceptu řady návrhů zrušením závazné podmínky porotou), ale zároveň výrazně přispěla stavu, kdy jsou, díky procesním chybám a rozporům se soutěžními podmínkami a pravidly, výsledky architektonické soutěže nepoužitelné pro zadání veřejné zakázky.
Všechny podklady pro takový závěr existují a středně kvalifikovaný právník je složí během pár dnů dohromady. Předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS) Martin Pecina jako typický úředník na vedoucím postu před takovým úkolem strká hlavu do písku: dosud nevydal žádné rozhodnutí. Záporné proto, aby nemusel přiznat předchozí pochybení svého úřadu – raději bude čekat na vyšší moc z Bruselu. Kladné proto, aby nedopadl stejně jako v případě vily Tugendhat, kdy vydal dvě rozhodnutí, která Nejvyšší správní soud zrušil.
Doložte svá tvrzení, pane řediteli
Ve svém příspěvku nazvaném Národní knihovna jinýma očima jsem ředitele Ježka vyzval, aby doložil svá tvrzení o údajném porušení soutěžních podmínek návrhem ateliéru HŠH úplnou zprávou technické komise. Věděl jsem proč. S oblibou totiž používá zbraně shodné s britskými metodami šedé propagandy během druhé světové války – uváděním neúplných údajů posouvá vnímání reality potřebným směrem. Horší je, když zkreslenou realitu sám považuje za objektivní.
Znovu tedy vyzývám, zveřejněte úplnou a nekrácenou zprávu technické komise, ať se konečně dozvíme, jak jednotlivé návrhy opravdu obstály. Obdržet zdůvodnění čtyř rozporů s pravidly soutěže (viz rovněž článek Národní knihovna jinýma očima) by také nebylo od věci.
Jestli považuji něco z článku Vlastimila Ježka za zásadní, potom je to předposlední odstavec textu, kterým demonstruje přístup k rozhodnutí nezávislého soudu, kterého se nebojí. Domnívám se, že každý normální člověk přistupuje k soudu s obavami, neboť neví, zda rozhodne v jeho prospěch, či neprospěch.
Vyjádření lze chápat i tak, že při čistém svědomí se člověk nemusí bát ničeho – ano, i komunističtí prokurátoři posílali lidi na smrt s čistým svědomím, jednali sice protiprávně, ale z vůle lidu. Možná nejhorší představa je, že Vlastimil Ježek se nebojí rozhodnutí soudu, protože nemá ve své pracovní smlouvě žádnou osobní odpovědnost.
. Čtěte zdeČlánek ředitele Ježka Spor o knihovnu pokračuje: Oči, které nevidí, uši, které neslyší. |
