Také struktura obyvatelstva na dnešním ukrajinském území se bouřlivě proměnila, a to hlavně v důsledku dvou světových válek, sociálního inženýrství a holodomoru v dobách Sovětského svazu. Dříve početné místní komunity Němců, Židů, Poláků, Rumunů, Turků a dalších etnik dnes představují jen nevýrazné a často velmi asimilované menšiny.
TAVICÍ KOTEL. Stará rakouská pohlednice ukazující různé národy žijící v tehdejší Bukovině – zleva Rumuni, Žid, Huculové, Lipované a Rusíni. Foto: 14 x Marek Čejka
Přesto tu po nich zůstalo mnoho viditelných stop a připomínek, které však mohou také zanedlouho zmizet. Relativně dobře jsou zachovány ve větších městech, jako jsou Černovice, Lvov či Oděsa, kde zmiňované komunity stále existují v ne zcela zanedbatelném počtu. Na venkově je však situace podstatně horší a často jen aktivity několika zbylých členů komunit, případně nadšenců a prostých dobrých lidí pomáhají zpomalovat dílo času a počasí, které se zakusuje do starých kostelů, hřbitovů, synagog a jiných významných míst.
SATANOV. Pohled z židovského hřbitova, na kopci je místní pevnostní synagoga.
HŘBITOV. Znamení na židovských hrobech v Satanově.
Typickým příkladem je městečko se zlověstným názvem Satanov v regionu Podolie. Město sice dnes nenajdete ani na anglické Wikipedii, přesto v sobě ukrývá památky na historii kozáckého a tureckého dobývání. Kromě zajímavých fragmentů opevnění zde stojí i majestátní pevnostní synagoga ze 16. století a na špatně dostupné výšině i židovský hřbitov s velmi neobvyklými znameními na náhrobních kamenech.
Pevnostní synagogy jsou pro zdejší kraj charakteristické a na obdobné stavby narazíte i ve městech jako Husjatin, Šarhorod či Brody. V minulosti sloužily totiž nejen jako svatostánek, ale měly i ryze praktický účel: chránit místní židovské komunity před častými pogromy. Kolem satanovské synagogy se v době naší návštěvy proháněly slepice a kozy a celá stavba vypadala pro svůj špatný stav na první pohled nepřístupně, ba přímo nebezpečně. Už jsme se chystali odejít, když tu najednou vyšel z přilehlého domku urostlý padesátník, který se na nás smál svým pečlivě udržovaným zlatým chrupem a nesl v rukou velký klíč. "Určitě se chcete podívat dovnitř."
RELIKT. Interiér satanovské synagogy.
Odemkl a ukázal nám, kde byly v synagoze schody na střechu s cimbuřím a kde byla naopak podzemní chodba, kterou mohli Židé použít k útěku do bezpečné vzdálenosti od města. Vnitřek synagogy nemá kupodivu propadlý strop, jak se mohlo na první pohled zdát, a svatyně má dokonce stále jasně viditelný áron ha-kodeš – výklenek na Tóru i s vybledlou modrou barvou a plastikou desek desatera.
Strážce satanovské synagogy.
"Snažím se ochránit, co se dá, zatloukl jsem aspoň částečně okenice a synagogu hlídám." Na dotaz, zda-li na svatostánek dává nějaké peníze ukrajinská či izraelská vláda či instituce, se muž jen smutně pousměje. "Já jsem sice pravoslavný, ale přece to tu nenechám spadnout, většina místních, ani úřady se o tyto památky vůbec nezajímají."
Po stopách československých legií
K židovským památkám se ještě vrátíme, protože jsou na Ukrajině tak výrazné a zároveň v mnohém i tak odlišné od našich. Podívejme se ale na místo, které má bezesporu nejvýraznější vazbu k Českým zemím (i Slovensku). Je jím městečko Zborov nedaleko Lvova, respektive místa v jeho okolí, kde proběhla v roce 1917 bitva Kerenského ofenzívy, ve které zaznamenaly výrazný úspěch československé legie.
PAMÁTNÉ MÍSTO. Krajina u dnešního Zborova.
V poněkud bratrovražedném boji zde legionáři prorazili linii drženou rakousko-uherskými pluky, ve kterých na straně Rakušanů bojovalo rovněž mnoho Čechů, hlavně z posádek v Plzni a Jindřichově Hradci. Legionáři vítězstvím u Zborova výrazně napomohli v Masarykově politickém úsilí. O československých legiích dnes ví už jen část obyvatel Zborova a okolních vesnic, nicméně celkem bez problémů najdete za pomoci místních lidí silnici do vesnici Kalinivka. Tam se po "ulici" sestávající z několika domků, avšak nesoucí hrdý název "Čechoslovacka", dostanete až na místní hřbitov, kde v jeho zadní části stojí košatými lípami téměř zastíněná mohyla s nápisem v češtině a ukrajinštině:
Mohyla u Zborova.
"Zde na staré slovanské půdě vedle Zborova, spí synové Československa, kteří padli za svobodu, mír a lepší budoucnost všech slovanských národů."
Hroby československých legionářů od Zborova.
Na tak důstojném místě člověka skoro ani nenapadne, že zde vykrvácelo mnoho našich krajanů také za lepší budoucnost germánských a ugrofinských národů. Na vzpomínky na legionáře však narazíte i v okolních vesnicích, jako je třeba Ozerna. Na zdejším hřbitově plném zašlých, avšak velice zajímavých soch a hrobů s polskými nápisy, narazíte na pečlivě upravenou stezku, která vás zavede až do zadní části hřbitova. Tam se nachází několik zašlých památníčků se jmény: Jaroslav Igor Vilímek – velitel 4. roty 1. československého pluku, 27 let … František Petrů – střelec 2. roty, 29 let … Vladimír Kubalík – mladší poddůstojník 4. roty, 21 let …
Architektonické perly: Černovice a Kamenec Podolský
Hroby a mohyly ale nejsou jedinou dobře viditelnou připomínkou Čechů na dnešní Ukrajině. Kromě nejrůznějších typů škodovek, prohánějících se po místních hůře či lépe záplatovaných silnicích, obstarožních typů tramvají a trolejbusů ve zdejších městech a všude viditelných reklamách na různé druhy českého piva, je to také architektura.
UNIVERZITA V ČERNOVICÍCH. Stavba českého architekta a mecenáše Josefa Hlávky.
Dominanty města Černovice v Bukovině tvoří stavby významného architekta, stavitele a mecenáše v jedné osobě – Josefa Hlávky. Ten v druhé polovině 19. století uskutečnil v tomto významném regionálním centru na východní hranici Habsburské monarchie své významné stavební projekty. Postavil tu mohutnou bukovinskou biskupskou rezidenci (dnes stavba slouží jako univerzita) a arménskou katedrálu. Na případu Černovic je vidět, že zdejší region prožíval svou dobu slávy právě v Hlávkově době a několik desetiletí po ní. Honosné klasicistní a secesní domy jsou dnes postupně opravovány a je vidět, že město začíná pomalu lákat turisty ze zahraničí.
UKRAJINSKÝ KRUMLOV. Obří pevnost v Kameneci Podolském.
Podobně je na tom i nedaleký Kamenec Podolský, který by s trochou nadsázky bylo možné označit za dnešní „ukrajinský Český Krumlov“. Historické jádro města se nachází na skále obkroužené řekou Smotryč a skalisky, které je navíc stráženo mohutnou pevností. Na první pohled je tak jasné, jak významným strategickým bodem muselo v minulosti toto sídlo být.
Ve městě samém narazíte na velkou zvláštnost – kostel opatřený minaretem, na jehož vrcholku je několikametrová zlatá socha panny Marie. Je to pozůstatek přetahování se o město mezi křesťany a Osmany. Původní kostel byl po tureckém obsazení města přebudován na mešitu. Po vytlačení Turků polským vojevůdcem Janem Sobieskim zůstal na základě dohody minaret na místě, ale dostal na vrchol zmiňovaný artefakt.
Centrum města dnes působí velmi pokojně. Návštěvníka by ani nenapadlo, že sem byly v roce 1941 nahnány desítky tisíc Židů, které pak byly v jednom z prvních masakrů holocaustu popraveny. Na jednom ze zdejších domů se také nachází pamětní plaketa Symona Petljury – ukrajinského národního hrdiny a zároveň velmi kontroverzní osobnosti, za jehož krátké vlády v letech 1919–20, kdy vedl boje proti bolševikům, Bílým i Polákům, byly zmasakrovány desítky tisíc Židů. Petljurovi se o několik let později pomstil ukrajinský židovský anarchista Šolem Schwartzbard, který na něj spáchal v jeho pařížském exilu atentát.
Poutě k cadikům
Židovské památky jsou jedněmi z nejzajímavějších artefaktů, se kterými se můžete na dnešní západní Ukrajině setkat. Zatímco pravoslavné kostely, které v době obrody církví a křesťanského života na Ukrajině získávají s pozlacováním svých kopulí a bání stále více marcipánový a poněkud sterilní ráz, židovské památky vás překvapí svou různorodostí. Zdaleka nejde jen o zarostlé židovské hřbitovy a polorozbořené ruiny synagog.
MĚSTO BRODY. Mohutné židovské náhrobky..
Na Ukrajině postupně ožívá i holocaustem a Sovětským svazem umlčený židovský život. Nejedná se sice o obnovu zdejších komunit ve své původní podobě – a to přesto, že jedny z největších chasidských skupin v dnešním židovském světě nesou často názvy podle řady dnešních ukrajinských měst a vesnic.
Slavné chasidské skupiny jako Čortkov, Husjatyn, Sadigura, Belz, Vižnic dnes najdete spíše v Brooklynu, Londýně a Jeruzalémě. Přesto na dnešní Ukrajině můžete chasidy celkem snadno potkat, pokud víte, kam se vydat. Téměř jistě se vám to povede v místech, jako je Braclav, Medžybiž a Uman. Právě tam jsou pochovány jedny z největších osobností chasidismu, k jejichž hrobům se současní ultraortodoxní židovští poutníci z celého světa sjíždějí. U hrobu zakladatele chasidismu Baal Šem Tova najdete dnes nově postavené centrum pro poutníky i synagogu.
Zdaleka nejimpozantnější je v tomto ohledu město Uman. Zde se totiž nachází hrob slavného rabína Nachmana z Braclavi, pravnuka Baal Šem Tova, kolem kterého vzniklo celé chasidské sídliště. V nevzhledných sovětských panelácích v okolí hrobu se dnes nacházejí ubytovny pro poutníky, košer bistra a obchody. Zkrátka jako byste se najednou teleportovali z Ukrajiny na nějaké předměstí v dnešním Izraeli.
Zdaleka nejvíce poutníků se do Umanu sjíždí tradičně na židovský Nový rok, kdy sem přilétává charterovými lety pravidelně více než dvacet tisíc poutníků. Pro některé Ukrajince představuje podobná událost velký byznys, došlo však už také k řadě konfliktů mezi domácími a poutníky, ve kterých ožily jak antisemitské předsudky některých Ukrajinců, tak i řevnivost poutníků z „bohatých zemí na chudém východě“.
Hlavním nepřítelem je lhostejnost
Nezdá se ale, že by antisemitismus představoval největší nebezpečí pro budoucnost toho, co se na Ukrajině z židovského života zachovalo. Jistě, nedělali jsme sociologický průzkum, ale při naší cestě jsme navštívili kolem desítky hřbitovů Židů i jiných menšin, oslovili řadu místních, kteří nám vždy ochotně ukázali cestu k nim i ke starým synagogám, a mluvili také s řadou starousedlíků, kteří s úctou vzpomínali na své židovské sousedy (a třeba jim i přinesli na hrob kamínky).
Zdá se, že daleko větší nebezpečí pro židovské dědictví na Ukrajině představuje lhostejnost. A to jak místních obyvatel (kteří však zvláště na venkově stále žijí značně chudobně a těžko se mohou starat o jiné věci, než uživení vlastní rodiny), tak i úřadů a orgánů, které by se o dané památky měly starat. Určitě by pomohl větší zájem ze zahraničí – hlavně z Izraele, USA a ze strany Evropské unie, kde by určitě bylo možné najít prostředky na ochranu a konzervaci řady vzácných reliktů.
V každém případě – pokud vás zajímá bouřlivá historie východní Evropy, dávná sláva různých jejích komunit a koneckonců i vzpomínky na naši vlastní historii, s cestou na Ukrajinu příliš neotálejte – mnohé zajímavé věci tam totiž mohou v dohledné době zmizet nadobro.
Autor přednáší na několika univerzitách a působí v Ústavu mezinárodních vztahů. Vydal knihy: Judaismus a politika v Izraeli (2002, 2009), Izrael a Palestina (2005), Encyklopedie blízkovýchodního terorismu (2007), Dějiny moderního Izraele (2011) a je spoluautorem knihy Rabíni naší doby (2010, s R. Kořanem). Provozuje blog: http://blizky-vychod.blogspot.com
