V Kavárně vyšel v sobotu 13. září článek Pavla Rysky Potřebujeme centrální banku? (V Kavárně on-line najdete článek pod názvem Monopol, který státu kupodivu nevadí: centrální banka - článek čtěte zde). Přes svoji obsáhlost se v článku vyskytuje řada zjednodušení a jednostranných pojetí, ke kterým lze zaujmout i odlišný názor. Mimo to působí článek poněkud tendenčním dojmem a je dosti kritický a zcela pomíjí pozitivní roli, kterou centrální banky v ekonomice hrají.
. Potřebujeme centrální banku?Článek Pavla Rysky, na který reaguje tato polemika čtěte zde. |
Zásadní debata o centrálním bankovnictví jako taková prakticky neexistovala a nebýt posledních událostí ve Spojených státech, pravděpodobně by živořila dodnes. Volebním tématem v USA, jak v článku stojí, je tedy až nyní, a to spíše díky krachu amerických investičních bank a míře pomoci centrální banky, a nikoliv díky naléhavé poptávce po diskusi o změně kurzu měnové politiky, či dokonce o samé existenci centrální banky jako takové.
Stát není vláda
V úvodu bych rád poukázal na rozdílnost mezi pojmy stát a vláda, což je v centrálním bankovnictví zvláště zásadní. Tak jak ve státě existuje známé rozdělení moci na výkonnou, zákonodárnou a soudní popsanou například Johnem Lockem už v 17. století, tak v hospodářské politice státu existují nástroje vládní, jako jsou například rozpočtová (fiskální) a obchodní politika, a nástroje mimovládní, jakým je právě měnová politika prováděná centrální bankou.
Nelze tedy souhlasit s tvrzením v článku, že ČNB je vládní úřad. ČNB je právnickou osobou ve vlastnictví státu (která se nezapisuje do obchodního rejstříku) a která je - podle čl. 98 Ústavy ČR a podle zákona č. 6/1993, Sb. o ČNB - právě na vládě nezávislá. Konkrétně § 6 zákona o ČNB výslovně zakazuje členům bankovní rady ČNB, aby byli volenými poslanci, členy vlády apod. Spory mezi vládou a centrální bankou jsou časté a nezřídkavé a jejich příčinou je právě jejich odlišné poslání a odlišná náplň činnosti.
Srovnávání centrální banky s centrálním plánovacím úřadem je minimálně zavádějící. Je pravda, že centrální banka stanovuje, kolik peněz u nás bude v oběhu (má výhradní právo emise bankovek), ale činí tak nanejvýš kvalifikovaně.
Banku zajímá nejen celkové množství emitovaných peněz, ale i jejich skladba v rámci denominace peněz na jednotlivé měnové agregáty, které ukazují v ekonomice velikost oběživa, úspor, úvěrů apod., včetně dynamiky těchto změn. Centrální bance je zajisté známa tzv. Fisherova rovnice transakční rovnováhy, která poměřuje množství emitovaných peněz s množstvím nabízeného zboží a služeb.
. Centrální plánovací úřad?Srovnávání centrální banky s centrálním plánovacím úřadem je minimálně zavádějící. Je pravda, že centrální banka stanovuje, kolik peněz u nás bude v oběhu, ale činí tak nanejvýš kvalifikovaně. |
Proti tomuto řízení měnové politiky nic nenamítá ani v článku zmiňovaný Milton Friedman, podle autora článku kritik centrálního bankovnictví. Friedman nevidí nebezpečí v centrálních bankách jako takových, ale spíše v nesprávné a v opožděné realizaci jejich měnových opatření. Příliš velká emise peněz způsobuje inflaci, a ta je podle Friedmana (například v knize Za vším hledej peníze) "vždy peněžním jevem“. Náprava je jednoduchá – přizpůsobit emisi peněz velikosti společenského produktu a přizpůsobit ji včas. Časové hledisko zde je velmi důležité, ostatně i o teorii časových zpoždění Friedman obohatil ekonomickou teorii.
Vznik Fedu
Vznik amerického Federálního rezervního systému (Fed) v roce 1913 autor nazývá vítězstvím bankovního lobbingu. Spíše než vítězstvím bankovního lobbingu (jakkoliv ten se na tom také podílel) byl jeho příčinou prudký rozmach amerického hospodářství, a tím vynucená cesta k jednotnému řízení měnové politiky z jednoho emisního centra. A směnitelnost dolaru nezrušila Rooseveltova vláda o dvacet let později, ale až zánik tzv. standardu zlaté devizy, který platil na celém světě od dohod v Bretton Woods v roce 1944.
. Za vším hledej penízeMilton Friedman nevidí nebezpečí v centrálních bankách jako takových, ale spíše v nesprávné a v opožděné realizaci jejich měnových opatření. |
Zlato - normální zboží
Zrušení směnitelnosti dolaru za zlato proběhlo až v roce 1976, kdy o něm překvapený americký národ informoval prezident Ford ve svém známém večerním projevu 15. srpna.
Následujícími Kingstonskými dohodami přestal dolar od roku 1978 plnit funkci jediného (posledního) oběživa krytého zlatem a zlato přestalo být základem kurzových vztahů. Kurzové vztahy jsou nadále tzv. řízeně plovoucí, což znamená, že kurz měny ovlivňuje pouze působení tržního mechanismu, avšak centrální banka může intervenovat proti náhlým výkyvům měnového kurzu (jak jsme byli nedávno svědky u české koruny).
Zlato se tak vrátilo tam, kam patří, do světa normálního zboží, odkud se před několika staletími z měnových důvodů vydělilo. Tři desítky let trvající tzv. nucený oběh (zlatem nekryté měny) ukazuje, že papírové peníze jsou schopny plnit funkci oběživa tak jako původně peníze zlaté (kryté, substanční). Nelze očekávat, že by se zlato stalo předmětem dějinného regresu a že by centrální banky opět volaly po zavedení zlatého standardu.
Finanční v. cenová stabilita
Poněkud nepřesně a především nahodile jsou v článku používány pojmy "finanční“ a "cenová“ stabilita. Jde přitom o rozdíl poměrně zásadní.
Finanční stabilitou rozumíme především vykonávání bankovního dohledu centrální bankou nad komerčními bankami a řízení celé dvoustupňové bankovní soustavy. To, že americký Fed, jak stojí v článku, podává ohroženým bankám pomocnou ruku, je zde psáno s podivem. Jde ale přitom o jednu z hlavních funkcí centrální banky – centrální banka funguje jako tzv. věřitel poslední instance (Lender of last resort). Pro úplnost je třeba dodat, že centrální bankou takto poskytnuté úvěry jsou vysoce úročeny (často i trojnásobkem běžné diskontní sazby) a nejsou vzhledem k situaci komerčních bank pro ně nijak výhodné.
Celospolečenské náklady v případě krachu bank by byly jistě daleko větší, než když centrální banka poskytne komerční bance nouzový úvěr. Akcelerace inflace je v tomto případě - vzhledem k velikosti celkové emise peněz v ekonomice - naprosto zanedbatelná.
Fed, AIG a Lehman Brothers
Ve světle událostí posledních dní musel Fed reagovat přesně tak, jak reagoval. 85 miliard dolarů, které Fed poskytnul americké vládě na převzetí 79,9 procenta pojišťovny AIG, je jen malou cenou za to, co by následovalo, kdyby největší pojišťovna světa zbankrotovala.
. vysoké úrokyCelospolečenské náklady v případě krachu bank by byly jistě daleko větší, než když centrální banka poskytne komerční bance nouzový úvěr. Akcelerace inflace je v tomto případě - vzhledem k velikosti celkové emise peněz v ekonomice - naprosto zanedbatelná. |
Centrální banky mají prostě v popisu práce, aby ve vypjatých a indikovaných případech vstoupily do komerčního bankovnictví, pokud se situace stává nanejvýš povážlivou. Miliony Američanů mají v pojišťovně uloženy svoje životní pojistky, čímž by krach pojišťovny měl obrovský dopad sociální. Pojišťovna má svoje pobočky ve 130 zemích světa a je kapitálově provázána s desítkami finančních institucí.
Bezprostředně po případném krachu by pojišťovna musela odepsat 180 miliard dolarů špatných investic. Její krach by znamenal zásadní riziko pro finanční systém v celosvětovém měřítku.
Lehman Brothers a její klienti už takové štěstí neměli - tento příběh je totiž v mnohém jiný. Jako investiční banka spíše investovala do cenných papírů, rizikového kapitálu a spravovala klientům portfolio, takže její krach nevyvolal takový bezprostřední dopad do hospodaření domácností, jako by tomu bylo u pojišťovny AIG. To, že má krize na Českou republiku dosud jen omezený dopad, je u nás zásluha právě České národní banky a zdraví celého finančního systému pod její taktovkou.
Jinak je to s péčí o cenovou stabilitu. Cenová stabilita je základní monetární doktrínou centrálních bank. Na cenovou stabilitu odkazuje už zmiňovaný článek 98 Ústavy ČR a i § 2 zákona o ČNB. Pokud někde péče o cenovou stabilitu selhává, tedy inflace výrazně roste, jde většinou o špatnou činnost a nesprávná rozhodnutí centrální banky, nikoliv o důkaz krize systému jako takového.
. Fed a aIGCentrální banky mají prostě v popisu práce, aby ve vypjatých případech vstoupily do komerčního bankovnictví. |
Na vývoj cen má vliv i celá řada skutečností, které centrální banky jednoduše ovlivnit nemohou, například nárůst cen energií, zvýšená zahraniční poptávka po potravinách apod. Cenovou stabilitu má jako hlavní předmět činnosti nejen Česká národní banka, ale i Evropská centrální banka a před ní i německá Bundesbanka, jejíž způsob provádění měnové politiky sloužil jako model při zakládání Evropské centrální banky před deseti lety.
Před naším přístupek k euru...
Cenová stabilita rovněž bude jedním z rozhodujících kritérií, která bude muset česká ekonomika splnit před svým vstupem do eurozóny. Je to první a Evropskou centrální bankou nejrigorózněji prosazované maastrichtské kritérium, tzv. hard law. I další dvě kritéria – výkyv směnného kurzu české koruny od centrální parity a stabilita úrokových měr z dlouhodobých vkladů a dluhopisů – jsou plně v gesci ČNB. Jen poslední kritérium – schodek veřejných rozpočtů a celková zadluženost veřejných financí – je pod bezprostředním vlivem a patronátem státu. I na plnění uvedených maastrichtských kritérií jsou dobře vidět rozdílné sféry vlivu centrální banky a státu, resp. vzájemná nezávislost při provádění měnové a fiskální politiky.
V článku zmiňovaný F. A. von Hayek nedostal v roce 1974 Nobelovu cenu za kritiku centrálního bankovnictví, ale spíše a právě za prosazování nezávislosti centrálních bank na státu a za prosazování jejich nezávislých měnových politik. V pracích C. Mengera, Ludwiga von Misese, M. Rothbarda aj. (tzv. Rakouská škola) se sice setkáváme s požadavkem svobodné emise peněz bez monopolu centrální banky, tento způsob roztříštěné a nekoordinované měnové politiky je však v praxi jen těžce představitelný.
Zastánci tohoto "Free money“ (v termínu Rakouské školy "Freigeld“) tvrdí, že nabídka peněz bude lépe zajištěna soukromými emitenty než vládním monopolem s politickým vlivem pod taktovkou voličů. Hayek naopak prosazuje jednotnou a koordinovanou emisi, avšak co nejvíce nezávislou na státu. Dokazuje, že čím je nezávislost centrální banky silnější, tím je prosazování měnové politiky účinnější a tím je boj s inflací efektivnější. Nutno dodat, že Česká národní banka je v této oblasti jednou z těch nejvíce nezávislých, ne-li dokonce tou úplně na špici.
. Kdo jiný by to dělal?Mezi hlavní operace, které centrální banky provádějí pro stát, patří správa státního dluhu, činnost spojená se splácením úroků, emisí státních pokladničních poukázek a státních dluhopisů. |
V závěru článku se autor nepřímo přihlašuje k opětovnému zavedení emise peněz na krytém základě. Není přitom jasné, jak by krytím peněz byla "obnovena funkčnost úrokové míry“ - zřejmě tím, že by docházelo ke kontrolovaným emisím (krytým zlatem), a tím k jejich omezováním, čímž by bylo zabráněno znehodnocování peněz. I monetaristé však v boji s inflací neprosazují žádné zásadně revoluční kroky. Nejlepším nástrojem je, když se inflace plazí v nízkých hodnotách a daří se ji tlumit dlouhodobě a kontinuálně.
Služby centrální banky
Centrální banky obecně vedou účty a provádí většinu peněžních operací pro vládu, ministerstva, centrální orgány, orgány místní moci a správy a pro některé státní podniky. Mezi hlavní operace, které centrální banky provádějí pro stát, patří správa státního dluhu, činnost spojená se splácením úroků, emisí státních pokladničních poukázek a státních dluhopisů apod. Poskytnutí úvěru je podmíněno vydáním státních cenných papírů a jejich umístěním na finančním trhu (přímé úvěrování vlády a státu centrální bankou je ve většině zemí, stejně jako v České republice, zakázáno). Kdybychom neměli centrální banku, kdo by vedl tyto účty, spravoval veřejné prostředky a staral se o dluhovou službu?
Výše uvedený článek na tyto a podobné otázky odpovědi nedává. Ostatně si to ani nestanovil za cíl. Otevřel však celou řadu polemických úvah a místy byl opravdu revoluční. Může tak být prvním počinem v debatě, která podle autora ve veřejném životě chyběla. V tomto ohledu svůj cíl splnil.
