Asijské zotavení začalo v Japonsku, pak se přesunulo do Jižní Koreje a dál do jihovýchodní Asie, kde se prvně projevilo v Singapuru a Malajsii. Teď se toto zotavení zaměřuje na Čínu, rostoucí měrou se týká též Indie a svým průběhem vysvobozuje stamiliony lidí z chudoby. Tato změna ale také vyvolává obavy z přesunu mocenských vazeb mezi státy. V roce 2010 Čína předběhla Japonsko a stala se druhou největší ekonomikou světa. Investiční banka Goldman Sachs očekává, že do roku 2027 Čína co do celkové velikosti ekonomiky překoná Spojené státy. I když ale ve dvacátých letech 21. století bude úhrn čínského HDP na stejné úrovni jako americký, nebudou si tyto dvě ekonomiky rovny co do skladby. V Číně stále bude rozlehlý zaostalý venkov. Za předpokladu šestiprocentního růstu HDP v Číně a jen dvouprocentního v USA po roce 2030 nedožene čínské hospodářství to americké ve smyslu příjmu na hlavu – což je lepší kritérium vyspělosti ekonomiky – dřív než téměř ve druhé polovině století.
Stavba nového letištního terminálu ve východočínském městě Hefei.
Velká hádanka
Lineární projekce trendů hospodářského růstu navíc mohou být zavádějící. Rozvíjející se země v raných fázích rozjezdu ekonomiky obvykle profitují z importovaných technologií, ale jakmile dosáhnou vyšší úrovně rozvoje, tempo jejich růstu obyčejně zpomaluje. Nadto čínská ekonomika naráží na vážné překážky udržitelnosti svižného růstu, plynoucí z neefektivity státních podniků, sílící nerovnosti, rozsáhlé vnitřní migrace, nedostatečného sociálního zabezpečení, korupce a neadekvátnosti institucí, což jsou do jednoho faktory, které mohou zesilovat politickou nestabilitu.
Mladá Číňanka drží plakát na pekingský koncert Boba Dylana
Sever a východ Číny svým tempem překovává jih a západ. Čína jako téměř jediná mezi rozvojovými zeměmi nesmírně rychle stárne. Do roku 2030 tu bude víc lidí ve starobní závislosti než dětí. Někteří čínští demografové se obávají, že země zestárne dřív, než zbohatne.
Během uplynulé dekády se Čína vyhoupla z pozice devátého největšího vývozce světa na první příčku, odkud vytlačila Německo. Čínský model exportem taženého rozvoje avšak bude nutné korigovat, neboť globální obchodní a finanční rovnováhy jsou čím dál silněji předmětem sporů. Ostatně 12. pětiletka Číny se zaměřuje právě na snižování závislosti na vývozech a na zesílení domácí poptávky. Uspěje?
Autoritářský politický systém Číny prozatím prokázal působivou schopnost dosahovat konkrétních cílů, například uspořádání úspěšných olympijských her, uskutečnění projektů vysokorychlostní železnice či stimulace ekonomiky za účelem zotavení z globální finanční krize. Zda si Čína dokáže tuto schopnost zachovat na delší dobu je hádankou pro pozorovatele zvenčí i pro samotné čínské lídry.
Útroby Paláce lidu pojmou až tři tisíce delegátů z celé Číny
Nemůže si rozházet sousedy
Na rozdíl od Indie, která se zrodila s demokratickou ústavou, Čína doposud nenašla způsob, jak vyjít vstříc požadavkům na politické zapojení občanů (ne-li demokracii), které obvykle rostoucí příjem na hlavu doprovázejí. Komunistická ideologie je už dlouho passé, takže legitimita vládnoucí strany závisí na hospodářském růstu a etnickém chanském nacionalismu. Zda se Číně podaří vynalézt recept ke zvládnutí bobtnající městské střední třídy, regionální nerovnosti a zatrpklosti v řadách etnických menšin, se teprve uvidí. Základním faktem je, že ani samotní Číňané nevědí, jak hospodářský růst Číny ovlivní politická budoucnost země.
Čínské stíhací letouny J-11b přelétávají nad Tibetem. (4. března 2011)
Někteří analytici tvrdí, že se Čína pokouší zpochybnit postavení Ameriky jako dominantní světové velmoci. I kdyby šlo o správné hodnocení čínských záměrů (a ani Číňané nemohou znát mínění budoucích generací), lze pochybovat, že Čína bude mít vojenský potenciál, aby takový cíl mohla splnit. Ovšemže, čínské vojenské výdaje, letos o dvanáct procent vyšší než loni, rostou ještě rychleji než tamní ekonomika. Jenže čínští lídři se budou muset potýkat jak s reakcemi ostatních zemí, tak s omezeními plynoucími z faktu, že cíle hospodářského růstu nedokážou splnit bez externích trhů a zdrojů.
Přespříliš agresivní vojenský postoj Číny by její sousedy mohl pobídnout k vybudování vyvažující koalice, což by oslabilo tvrdou i měkkou moc Číny. Když například Čína v roce 2010 začala vůči svým sousedům vystupovat průbojněji v zahraniční politice, utrpěly její vztahy s Indií, Japonskem a Jižní Koreou. Pro Čínu bude tudíž těžší z asijských bezpečnostních uspořádání vytěsnit USA.
Vyvarovat se přehnaného strachu
Velikost Číny a vysoká míra jejího hospodářského růstu téměř s jistotou v nadcházejících desetiletích zvýší její relativní sílu ve srovnání s USA. To Číňany s ohledem na mocenské zdroje nesporně přiblíží USA, ale neznamená to, že je Čína s jistotou předstihne v postavení nejmocnější země.
I když Čína neutrpí žádný zásadní nezdar v domácí politice, platí, že mnohé současné prognózy založené pouze na růstu HDP jsou příliš jednorozměrné: přehlížejí jak výhody USA v oblasti vojenské a měkké moci, tak čínské geopolitické nevýhody ve vnitroasijské rovnováze moci. Podle mého vlastního odhadu k pravděpodobnějším scénářům z palety možných budoucností patří ty, v nichž Čína bude sice Spojeným státům dýchat na záda, ale co do celkové moci je v první polovině přítomného století nepředstihne.
Nejpodstatnější je, že USA a Čína by se měly vyvarovat probouzení přehnaného strachu ze vzájemných schopností a záměrů. Samotné očekávání konfliktu se může stát jeho příčinou. Skutečnost je taková, že Čína a USA nemají žádné hluboce zakořeněné svářící se zájmy. Oběma zemím, společně s ostatními, mnohem víc prospěje spolupráce.
Joseph S. Nye jr
Joseph S. Nye, Jr. vyučuje na Harvardově univerzitě a napsal knihu The Future of Power (Budoucnost moci).
Copyright: Project Syndicate, 2011. Z angličtiny přeložil David Daduč; titulek a mezititulky jsou redakční.
Na podcast tohoto komentáře v angličtině vás navede následující odkaz:
http://media.blubrry.com/ps/media.libsyn.com/media/ps/nye93.mp3
